Podušičkový čas je mimořádný a také hutný. Spějeme údolím stínů, ve kterém se vyrojuje více, než jen naše staré bolavé zkušenosti v tomto životě, ale i dávné bolesti naší duše. Ať už si za tím kdokoliv dokáže představit cokoliv.
Je to čas, který přeje upřímnému poznání toho, co se ještě nedoléčilo a neuzavřelo. A to nebývá vždy příjemné a hezké.
Dostáváme ale dostatek stínu, mlhy a tmy, aby bylo kam se schovat a vyplakat. Neviděni, neslyšeni. Bez vnějších vlivů a faktorů, bez vnějších očekávání, požadavků a regulí.
Moje blízká přítelkyně Ingrid Šimková o mlze říká: „Pamatuj odkud přicházíš, rod Tě chrání, země nepustí. Vidíš tak daleko, jak potřebuješ, dálky jsou skryté, je čas na blízkost… Mlha je tajemná i milosrdná, je to závoj mezi světy, utkaný z vláhy mezi nebem a zemí… V prostoru mimo čas… protože vytváří dojem, že nic neexistuje, že vše je skryté, zůstává jen podstatné a důležité…My a naše Já… milosrdná mlha
„
Využijme toto období nejen ke zpomalení, ale i přípravám své zimní nory, které zaberou také svoji energii i čas. Nestane se tak ze dne na den. Není to jako vypnout vypínač on/off. Je to proces. Každý den kousek odevzdáváme a každý den o kousek více připravujeme prostor na období zimního klidu.
Určitě neumíme zpomalit svět kolem nás, kéž bychom uměli, ale umíme rozhodně zpomalit svět v sobě, ve svých rodinách, ve svých domovech. Co není podstatné, esenční, životně důležité nechejme doběhnout a nové projekty přesuňme na čas po Novém roce, resp. na energii jara. Zvládneme vše i nyní, jenom v energii jara se bude dařit rychleji, lépe a efektivněji. A jestli nevěříte, vzpomeňte si na nějakou svoji výzvu nebo výzvy a porovnejte, jestli se daří stejně, když jsou realizovány na podzim či v zimě nebo až na jaře. Nakonec je odstartujeme ve stejný čas, jen v jednom případě se nad nimi měsíce trápíme a v jiném jdou od ruky samy. A o tom to je… šetřit energii mysli, srdce i těla na hutný čas podzimního a zimního období, kdy to bude potřeba.
V tomto mlhavém období můžeme také nechat odpadnout to, co ještě zůstalo „viset“ a už je dávno shnilé. Tak jako padají poslední listy a plody, tak nechat ze svých beder a myslí spadnout vše, co už nebude plodit. Je přirozené, že s tím souvisí i smutek, splín, žal nebo možná dokonce pocity viny. Co nemůžeme v tento okamžik změnit, můžeme pustit a nechat prostor na to, abychom to dokončili v následujícím roce. Slibuji vám, že bude mít jinou energii, bude start-uperem. Nicméně, každá raketa letí lépe a rychleji vzhůru bez zátěže. Proto propuštění by mohlo být pro závěr letošního roku naší metou nejvyšší, pokud to alespoň trochu jde.
Využijme čas brzkého setmění, abychom ztlumili také naše myšlenky, které mnohdy víří spirály strachů, pochybností a obav v našich životech. Obraťme se místo toho do tichého koutku naší duše a hledejme tam důvěru a naději. Hledejme uvnitř sebe to světýlko na konci tunelu. Co nemůžeme zařídit, to nemůžeme ani řídit. Co nemůžeme mít pod kontrolou, to nelze ani kontrolovat. Hledejme odpovědi i podporu v sebedůvěře a sebejistotě, že když rozpoznáme, že se něco děje špatně, že se o to v ten okamžik postaráme. Moudře, vědomě, laskavě a nejlépe, jak v daný okamžik umíme. A jestli to někdo dělá jinak a podle nás lépe, tak mu to přejme, nechejme se případně inspirovat, ale přijměme, že děláme to nejlepší, čeho jsme právě v ten okamžik schopni. Najděme klid uvnitř sebe. Když už se nenachází kolem nás…
Nechť je pro vás tento (obvykle neoblíbený) čas časem hlubokého klidu, uvolnění a přijetí. Třeba mu přijdete na chuť stejně jako kdysi já. 🍂
Eliška