Možná teď čekáte, že na vás vybalím pohádku. Pohádku s dramatickým vývojem, správnými hodnotami, plnou lásky, spoustou napětí a šťastným koncem. Ale tak úplně to nebude, ač mnohé podobnosti rozhodně lze nalézt. Povím vám docela obyčejný a také v poslední době obvyklý příběh o lidském počínání.
Žijeme ve velmi rychlé době a po staletích zneužívání a ponižování se učíme opět vnímat sami sebe. Svá přání, sny, hranice, potřeby. Svoji rovnováhu dávání a přijímání. Když se něco učíme, tak se přirozeně v dané (ne)dokonalosti chvíli plácáme, chybujeme, pochybujeme a potřebujeme k tomu kopu odvahy to zkusit zase a znovu, poučit se z vlastních chyb a zjistit, proč to chceme nebo potřebujeme udělat jinak. Nebo máme najít jiný způsob, jak se k tomu postavit.
Každý máme svoje témata, která jsou pro nás „aktivační“, a ve kterých vnímáme a cítíme nejvíce nepohody. Úplně každý, včetně těch, kteří navenek vypadají, že mají naprosto všechno pod kontrolou a vyřešené. Nenechme se mýlit. Každý má to své. Opravdu.
Zažíváme v úvodu zmíněné dramatické okamžiky, hledáme ty správné hodnoty, prožíváme lásku i sebelásku nebo také její nedostatečnost, potkáváme se se spoustou napětí a hledáme dobré konce. Dokonce i tehdy, když věci nedopadnou tak, jak jsme si mysleli nebo očekávali.
Rychlá doba ve spojení s hledáním sebe sama nás přirozeně vede do určitého odpojení se od vnějšího. Nelze koukat „dovnitř“ a zároveň civět „ven“. Potřebujeme se naučit tyto dvě aktivity střídat a prožívat vědomě, umět s nimi pracovat tak, abychom v tom našli řád a byli tak spolehlivými pro sebe i pro druhé, bez kterých by náš svět nebyl úplným. Potřeba sounáležitosti a s ní související pocit harmonie a souladu je největším hnacím motorem pro prospěšné změny a také pro spokojený život. Bez tohoto pocitu by nedávalo smysl žít. Ostatně, to je to hamletovské „být či nebýt“. To je hlavní nedostatečný pocit u dospívajících, se kterými pracuji, a kteří procházejí náročnými situacemi v kontextu duševního zdraví. Chybí jim velmi často pocit sounáležitosti.
Slovo SOUNÁLEŽITOST je plné mnoha krásných úrovní. Znamená to být spolu. Znamená to být součástí. Znamená to náležet k něčemu, někomu, kdo nám poskytuje pocit ochrany a bezpečí. Znamená to žít s vědomím, že někam patřím a jsem užitečným a schopným. Znamená to nejen brát, ale také dávat. Znamená to přispívat svojí prací, časem, penězi a ochotou ke společnému dílu. Znamená to se vzájemně podporovat. Také to ale znamená, že pokud z jakéhokoliv důvodu toto nemohu zrovna poskytnout, náleží druhému nějaká informace, omluva, vysvětlení nebo projev lítosti. Prostě, zůstat ve spojení.
Právě poslední střípek v SOUNÁLEŽITOSTI se nám začal vytrácet. V rámci hledání sebe sama zapomínáme na ty druhé. Nemáme čas reagovat na zprávu i přesto, že jsme si ji přečetli. Nemáme čas na informaci, proč něco nemůžeme udělat nebo přijít. Nemáme čas se jen tak zeptat druhého jak se má a být velkým uchem, abychom mu dali prostor na sebevyjádření a úlevu. Nemáme čas se už jen tak potkat, pro obyčejné lidské spolubytí. Nemáme čas, pro samotný nedostatek času, žít v lidskosti a společenství.
Blíží se nám adventní čas. Čas velkého čekání na něco mimořádného. Čas, ve kterém máme nechat všeho nedůležitého, abychom nepropásli to důležité. A o to více dostaneme prostor na uvědomění si toho, jak to s naším osobním „bylo, nebylo..“ vlastně máme.
Já tento čas miluji právě i pro mnohé nic, které nastane po ukončení aktivit a něčeho. Zavírám už počátkem prosince svůj pomyslný terapeutický a konzultační „krám“, abych si mohla opět a znovu uvědomit, co je pro mě důležité. Kde mám nerovnováhu a co s tím udělám, pokud je to navázané na volby a kroky někoho druhého.
S blížícím se adventem tedy rekapituluji svůj „hamletovský“ rok a také své aktivity. I přes prvotní zřejmý zájem o besedu NAŽIVO s tématem zacíleným na stres našich dětí spojený se školou a následně reálně prodanými dvěma vstupenkami hledám odpovědi na to, jestli ještě věnovat energii do příprav a plánování podobných aktivit, které jsem doposud vnímala jako inspirativní, podporující a vzdělávací. Za jedním klikem „přihlásit se“ jsou hodiny práce, které tak zůstanou nevyrovnané a v srdci se rozprostře smutek a v mysli pocit zmaru. A víte co mě na tom mrzí úplně nejvíc? Právě ta absence výše zmíněné sounáležitosti. Že mně, stejně jako jakémukoliv jinému organizátorovi, náleží alespoň nějaká informace typu, že nevyhovuje čas, termín, moc peněz, ztráta původního zájmu, nemocný pejsek, cokoliv… opravdu cokoliv. Obzvláště od těch, kteří stáli na počátku impulsu: „Eliško, tohle je skvělé téma, to potřebuji jako sůl! Prosím, udělej to a prosím, prosím, ještě před Vánocemi!“ Naučili jsme se brát, konzumovat a ignorovat zásady sounáležitosti. Na cestě hledání vlastních potřeb jsme přestali vidět to, že je občas třeba také něco udělat pro soulad.
Přesto, že to tak možná nevypadá, má i můj příběh šťastný konce. Našla jsem hranici, za kterou už v budoucnu nepůjdu a to není málo. V mnohém jsem ji, v rámci služby pro druhé, vlastně hledala celý svůj pracovní život. Pochopila jsem, že moje hodnota jménem „slovo“ není vlastní každému a všem, a že mnohá slova jsou používána jen aby řeč nestála. A to je také velmi cenné uvědomění. Slovo devalvovalo. Vrací mě to tedy zpět ke kořenům, kdy mně babička říkala: „Nikoliv mluvením, ale činem lze dosáhnout met nejvyšších.“ Rozhodně tím nemyslela umístění v žebříčku Forbes, čtyři auta, dva domy a milióny na kontě. Myslela tím hodnoty, které jsou nedílnou součástí sounáležitosti. Lásku, respekt, pokoru, odvahu, ochotu, službu, vlídnost a porozumění. Věřte mi, že s těmito hodnotami na srdci je mně opravdu moc krásně a chci s nimi kráčet dále, do roku 1, který má připraveny famózní dary a předpoklady.
Takže, ať už bylo nebo nebylo, konec dobrý, všechno dobré. A do Pikniku, kde jsem besedy dělala a plánovala (stejně jako tu poslední Škola jako stresor, kterou jsem dnes zrušila), budu chodit nadále jako náramně spokojený zákazník a nechávat se rozmazlovat. Třeba na skvělý svařák, až uhodí ty pravé mrazy… Nebo už uhodily? 😉
Ať je vám krásně a vaše pohádky vás baví, bez ohledu na jejich scénář a občasnou dramatičnost. 💖
Eliška