Mnozí z nás si pamatují doby, kdy zdvořilost byla jedním z požadavků pro spokojený života a také ctností, která se už od malička vštěpovala dětem. Pravda, ne vždy bylo vštěpování úplně laskavé a vlídné. Být zdvořilým člověkem se tak stalo důležitým aspektem i modelem chování dřívějších generací. Je předávána i nadále, ale ruku na srdce, jak si na tom stojí dneska? Pojďte se se mnou vydat k malému zamyšlení nad tímto tématem.
Abychom porozuměli, jaké přesahy toto zdánlivě jednoduché slovo má, je potřeba se ponořit trochu do jeho esence. Zdvořilost vychází se slova dvořit se. Nejen v romantickém slova smyslu, ale také v kontextu projevované úcty a snahy o přízeň. Tato aktivita, někomu se dvořit, zahrnovala zájem být v kontaktu, mít pozornost, cítit se viděn a slyšen a koneckonců také být schován pod křídly a v bezpečí toho, komu se člověk dvořil. V sociálním kontextu se dvořané dvořili panovníkovi, aby mohli být součástí jeho území a žít na něm spokojený život. Něco dávat a něco i brát. Tak jako vždy, byli panovníci a území, kde byla rovnováha a území, kde byl tento sociální a existenční zájem v nerovnováze. Stačí se podívat na pohádku Pyšná princezna… Jako každá pohádka, tak i tato má v sobě odraz světa té doby.
Vývojem a časem se slovo zdvořilost spíše přisuzovalo poslušnosti a naplňování požadovaných norem. Museli jsme, byla to povinnost být zdvořilými i tam, kde bychom si rádi nastavili vlastní hranice a ukázali s využitím potenciálu emocí, že někdo tyto hranice překračuje. Zdvořilost se, chuděra, dostala do nemilosti, protože byla často zneužita a použita proti nám samotným. Tam někde pravděpodobně nastala změna postoje k této nádherné kvalitě. S nástupem digitálních technologií a ještě více sociálních sítí dostala úplně na frak. Mnozí si se zdvořilostí nedělali a nedělají vůbec žádné starosti. Nemusí totiž nikomu do oči projevovat úctu, protože by chtěli být pod jeho ochrannými křídly a být součástí knížectví, vesnice, země. Většinu práv jim zajišťuje listina práv a svobod, a tak mají mnozí pocit, že nikomu nic nedluží, i přesto že mnozí z takových žijí sami na dluh. Ať už ten finanční nebo sociální. Když se k tomu připočte hřiště jménem „socky“, tak mají o zábavu postaráno. Prostě a zkrátka je nějaká zdvořilost vůbec netrápí.
Jsme v časech, kdy celá společnost hledá rovnováhu. Rovnováhu mezi mnohými kvalitami, které v posledních dvou tisíciletích značně oscilovaly ode zdi ke zdi. Matriarchát byl vystřídán patriarchátem, oboje docela s dramatickými projevy, abychom pochopili, že spolupráce, rovnováha a především vzájemná úcta obou kvalit je cestou vpřed. Vidíme to i na transgender tématech, které nám stávající generace mladých ukazuje. Offline svět se střetl s boomem online světa, abychom došli k porozumění, že opět rovnováha obojího nám dopřeje dosycení mysli a klid v duši. A stejně tak se opět začínáme vracet ke kvalitám, které jsme v minulém století začali zavrhovat. Mnohé modely chování, vzorce i normy, od kterých jsme se na počátku tohoto tisíciletí odvrátili, se začínají opět diskutovat. Tentokráte ne proto, že musíme, ale protože je opět začínáme vnímat jako cenné a hodnotné. Nejinak je to i s kvalitou zdvořilosti.
V posledních dvaceti letech jsme se naučili hodně brát a čerpat. Najednou se nám otevřeli zdroje a my jsme začali vše nasávat jako v období předškolního věku, kdy jsme jako houba. Na začátku jsme cítili vděk za to, že vůbec můžeme. Po dekádách omezení nejen osobní svobody, ale i informací, jsme byli hluboce vděčni za každou novou informaci a inspiraci, které k nám přicházeli. Zdvořile jsme žádali, aby se k nám dostaly a my se tak mohli rozvíjet. Dvořili jsme se těm, kteří měli co předat, mohli nás vzít pod svá ochranná křídla a dopřát nám pocit mentálního bezpečí. Využívali jsme vědomě a velmi rádi nástroje, které ke zdvořilosti patří a jsou to slova „prosím a děkuji“. Byli jsme v interakci a drželi jsme rovnováhu přijímaného dáváním najevo své vděčnosti nebo alespoň skrze své díky.
Ale již jsme dosyceni…
Máme již vše, co potřebujeme. Máme svobodný přístup k informacím. Máme zdroje. Máme možnost volby se kdykoliv jakkoliv rozhodnout, co chceme udělat, číst, čím se nechat inspirovat. Stali jsme se konzumenty. Jdeme si pro to, aniž bychom měli potřebu to nadále dorovnávat svým děkuji nebo alespoň projevem úcty či radosti z toho, že můžeme. Stal se z toho takový „standard mletá“. Je to všude, je toho hodně a je to zadarmo. Pakliže nepočítám poplatky za internet… 😉
Rovnováha se nám narušila, ale tentokráte cítíme, že to má nějaký přesah, že to není jen tak a samo sebou. Že to ovlivňuje každého jednoho z nás ve velmi různých kulisách a v tisících různých příběhů. Vnímáme, že nerovnováha dávání a přijímání tvoří pocity zneužití a ty startují nespokojenost a naštvanost. Podívejme se kolem sebe. Není to právě aktuální znak naší společnosti? Možná bychom nenašli jediného člověka, který by řekl, že se necítí v ničem zneužívaný, a tudíž i naštvaný. Na někoho, na něco. Jsme naštvanou společností (myslím tím celou planetu a lidské společenství, nikoliv jen ČR) a naše hlavy ví, že je to špatně. Moderně tomu říkáme problémy duševního zdraví. Je to tak. Naše duše v tom nemůže fungovat. Je to proti podstatě toho, proč jsem přišla. Je to proti podstatě života. Nelze zdravě žít bez pocitů sounáležitosti, které nám přináší uspokojení skrze další pocity jako je propojení na ostatní, pocit součásti a bezpečí, vlastní schopnosti a užitečnosti a odvahy být individualitou ve prospěch celku. Principy individuální psychologie a Alfreda Adlera.
Vytratila se nám potřeba se dvořit životu, protože jsme ho začali brát jako samozřejmost. Zřejmě jsme to ale nepochopili. Být v úctě a ve vděku, že ho máme, že ho můžeme žít, že jsme pod ochrannými křídly (kohokoliv, kdo je pro nás ochráncem – Bůh, Vesmír, stát, rodina, konkrétní osoba,…), že můžeme tvořit, a že můžeme nejen přijímat, ale i dávat jsou kvality, které potřebujeme opět do svých životů vrátit, abychom našli ztracenou rovnováhu. A není lepší čas než právě ten, co máme nyní. Adventní.
Vlastně nemusíme nic dělat, stačí nad tím popřemýšlet, navnímat a porozumět, kde to neumíme. Kde máme každý své téma, kde jenom bereme, ale nevracíme projevem dvoření se. Kde zvedneme pomyslné sluchátko, aniž bychom měli potřebu nakonec poděkovat, rozloučit se a položit, ať zbytečně neblokujeme linku. V úctě, v respektu, ve vděku a vědomě. Je jedno, jestli to děláme na sockách, kde si přečteme, co nás zajímá a možná i obohatí, ale nemáme potřebu (nemáme přece čas!) dát ani ten lajk či komentář nebo třeba skrze dané sliby, které nesplníme, aniž bychom našli odvahu říct, že to prostě nezvládneme. Zdvořilost byla nahrazena ignorací, mlčením a „ghostováním“. Každý má nějaké téma, situaci, vztah, kde to není v rovnováze. A přesně tam můžeme začít věci měnit. Přivítat opět zdvořilost, se vším co zahrnuje, do svých životů. Ani ne tak kvůli těm druhým, ale především kvůli sobě.
Přeji nám všem, ať jsme opět hodni této krásné ctnosti. Ať ji přivítáme do našich každodenních životů a díky ní opět začneme prožívat vnitřní klid a mír. S pocity vděku, úcty, radosti ze spolutvoření a krásné vzájemné symbiózy, ve které se individualita snoubí s celkem. Protože to je to, co odlišuje duální svět od jednoty. A už je čas být v jednotě. Se sebou i vším kolem nás.
Krásný adventní čas.
Eliška