Dneska si budu hrát trošku se slovy, tak pokud je někdo hodně prudérní, tak nechám na jeho zvážení, jestli bude pokračovat ve čtení nebo ne. Nadpis zdánlivě vede čtenáře k dětskému, respektive novorozeneckému a batolecímu věku, ale vězte, že od toho se pouze odrazíme, abychom si posvítili na podstatně hlubší a hlavně celoživotní téma. Tak se pojďme o tom bavit a u toho se možná i trochu pobavit.
Většina z nás někdy v novorozeneckém či batolecím věku zažila dudlík. Nástroj, který nás měl uklidňovat, když se dělo něco, co s naším světem zahýbalo. Ať už nedostatek jídla, pozornosti, pohodlí nebo zábavy. Nebo také nedostatek splněných přání a s tím související frustrace. Ti, co neznají dudlík, používali jiné „šidítko“ v podobě maminčiného prsíčka, ke kterému byli přiloženi z úplně stejných důvodů. Jen se nedal odnést někam stranou. Účelem obou nástrojů bylo každopádně uspokojení našich aktuálních potřeb tak, abychom byli spokojeni. To je totiž podstatou všech dudlíků, bradavek nebo jiných šidítek.
Jak kráčíme věkem získáváme určité mentální svaly, které by měly sloužit nejen pro blaho společnosti a druhých, ale také nás samotných. Abychom v rovnováze a v rovnosti dokázali naplňovat rovnovážně a rozvážně potřeby všech tak, aby došlo k jejich i našemu uspokojení. Samozřejmě zdaleka nejen sexuálně, ale také ve všech ostatních oblastech našeho bytí. Trénink mentálních svalů je však možný, pakliže máme prostor experimentovat, zkoušet, chybovat a znovu se učit, jak to udělat jinak a lépe a díky tomu se posouvat vpřed a mít stabilnější mentální, emoční a koneckonců i fyzickou úroveň. Avšak, ruku na srdce, kolik z nás opravdu mělo možnost svobodně experimentovat, individuálně zkoušet, odvážně chybovat a trpělivě se znovu učit? Tento proces patří k procesu učení a je jedním z esenčních pro život. Je to opravdu základní lidská potřeba.
Pakliže tedy nemáme možnost tímto procesem projít uspokojivě, tedy tak, jak zrovna my jako individualita potřebujeme, zůstáváme nedosyceni, neuspokojeni a frustrováni. Můžeme si mnohokrát místo nalití čistého vína říct, jak je všechno super, být pozitivně naladění a lítat si na obláčku. Avšak v určitých situacích, kdy naše frustrace překročí určitou míru, toto nedosycení vyleze ven. A přesně v ten moment uděláme to, co jsme se naučili v prvních dnech, týdnech, měsících a letech našeho života. Sáhneme po nějakém „dudlíku“, abychom se vnitřně uspokojili. Protože v tom vnějším světě nám to zrovna v tom daném tématu nejde a my nemáme odvahu s tím něco udělat (viz proces učení), tudíž jsme esenčně v dysbalanci. A v tom se nedá ve zdraví vydržet dlouho… takže se uspokojujeme jinak, aniž bychom řešili podstatu. Každý z nás má nějaký ten dudlík a každý z nás má nějaké to neuspokojení. Chce to jen odvahu se na to podívat, přiznat si to, přijmout stav a následně s tím něco udělat. A někdy nám sbírání takové kuráže i sil chvíli trvá…
Naše duše je laskavá a moudrá a umí počkat. Reaguje v odporu a rozporuplnosti až tehdy, když ji vědomě ignorujeme, ghostujeme a děláme, že se nic neděje. Namlouváme se, nalháváme se, kamuflujeme a kličkujeme sami před sebou. V takový moment začne nejdříve nenápadně a později důrazně ukazovat, že je třeba něco udělat. Už nám nebude tolerovat naše sebemanipulace, ani všechny ty dudlíky, které jsme si vymysleli a používáme, ať už je to alkohol, kouření, nikotinové sáčky, emoční přejídání, workoholismus, deprese, burnouty nebo jiné únikovky. Možná vás teď vydráždím uvedením depresí a burnoutů mezi únikovky, avšak má patnáctiletá terapeutická praxe mně k tomu dává docela dobrý background.
Ok, tak si nalijeme čistého vína, pojmenujeme si to a dál? Co s tím dál? Tento první krok je tím nejdůležitějším, ač to tak možná nevypadá. Bez něj se ale nepohneme dál. Nechat spadnout závoje iluzí je to nejtěžší. Podívat se sobě a své pravdě do očí přináší smutek slzy, bolest, pocity selhání nebo nedostatečnosti, hněv i stesk. Je to úplný emocionální eintopf. Všechno v jednom hrnci a chvíli se to vaří. Je to v pořádku. Je to projev odvahy. Je to projev síly. Je to projev znovuzrození. Vytvořme si prostor, ve kterém to budeme moci bezpečně přečkat. Mějme v zádech někoho, kdo bude jenom poslouchat nebude soudit, hodnotit, ani předhazovat řešení. Dopřejme si toliko času, kolik bude tento proces potřebovat. Nespěchejme, jestli to má být úspěšný proces…
A pak, jednoho dne, v jeden okamžik zjistíme, že už dokážeme vstát. Bez berliček, bez šidítek, bez dudlíků. Že už nepotřebujeme přesměrovávat svoji pozornost jinam, abychom utekli od vlastní reality, kterou nedokážeme žít. Začneme žít takovou realitu, která nás bude uspokojovat a dosycovat. Nebude třeba žádných dudlíků, šidítek ani bradavek. Už nebudeme závislými na tom, aby naše potřeby uspokojovali jiní nebo něco jiného. Budeme stát pevně na svých základech, vědomě a hrdě, v nadšení sami ze sebe. A věřte mi, že tento proces za to stojí.
Čas závěru roku a Kouřových nocí je k tomu přímo geniální. Využijte ho. Nenechejte ho propadnout… věnujte ho sobě. Prospějete tím úplně všem… 💖
Eliška
Foto: Franco_A_Guaraldo z Pixabay