Téma točící se kolem vzdělávání a také kolem toho, jak se děti a dospívající ve vzdělávacím procesu skutečně cítí, je palčivé a velmi aktuální…

Nejen dle mých osobních a terapeutických poznatků, ale také na základě výzkumů Národního ústavu duševního zdraví se děti cítí ve škole nerespektované, ponižované a přehlížené ve svých potřebách i postojích, což vede k velkému nárůstu problému v oblasti duševního zdraví nejen dětí, ale i dospívajících. A to je něco, co silně ovlivňuje v konečném důsledku i duševní zdraví samotných rodičů. Málokomu je jedno, že je jeho dítě depresivní, apatické bez chuti k životu i vzdělávání, sebepoškozující se nebo uvažující o sebevraždě.

Můžeme bezesporu slyšet názory, mnohdy však plynoucí z vlastních nedoléčených bolístek a zkušeností, že jsou dnešní mladí moc rozmlsaní, líní, nezodpovědní a mnoho dalšího… a je v pořádku cítit emoce, když se s nimi dostaneme do konfrontační situace a zrovna nás štvou. Ale…

Je důležité si přesto uvědomit, že autoritativní výchova, ve které jsme vyrostly my, Husákovy děti, taky moc pro život osob i společnosti úplně nefunguje… ostatně stačí se podívat do našich institucí, parlamentu apod. Asi se společně shodneme na tom, že se nám vždy nemusí dařit objevit u těchto dospělých ty hodnoty a lidské ctnosti, které sami po svých dětech vyžadujeme. A to jsou to ještě děti a mají ještě právo na objevování a ukotvování svého charakteru.

Přesto jsou mnohokrát děti a dospívající bez podpory nejbližších, mezi které by měli patřit také učitelé a vychovatelé ve škole. Kteří by měli být laskavými a přijímajícími „náhradními rodiči“, protože děti ve škole tráví velkou část svého dne… a to se bohužel častokrát neděje. Právě proto, že kdo nebyl sám dosycen nemůže sytit dál. Bludný kruh… 😳

V rodinách, kde nejsou hodnoty správně nastavovány či dodržovány, kde nevládne vzájemná úcta a respekt, kde není lidská rovnost a otevřená srdce, kde vstupují do hry závislosti či nedoléčená traumata a z nich plynoucí agrese v komunikaci je minimální možnost, že by dítě bylo v pocitu bezpečí a bezpodmínečného přijetí.

Pokud by pro tyto děti byly k dispozici tyto podmínky ve škole, v podobě laskavého průvodce/učitele (průvodkyně/učitelky), měly by tyto děti reálnou šanci vyrůst bez trvalých následků v podobě pocitů méněcennosti, selhání či nedostatečnosti. Bez lásky…

Pakliže se ale potká nelaskavé nastavení v rodině a k tomu ještě nelaskavý pedagog/pedagožka plný vlastních bolestí a frustrací, není životní cesta dítěte úplně růžová. A musím přiznat, že to člověku docela trhá srdce… 💔

Proč o tom všem píšu? Chci vypustit do světa výzvu (TikTok nemám a fakt ho nesnáším, proto tady), aby pokud se dostanete do kontaktu s přidrzlým dítětem či puberťákem, ať už v obchodě nebo v busu nebo kdekoliv jinde, tak překročte práh vlastního ega, opusťte osobní úroveň a nabídněte mu tu nejlaskavější reakci, jaké jste v daný okamžik schopni. Nejspíš nezměníte celou jeho realitu, ale vyšlete první paprsek, kterého se bude moci zachytit, když bude opravdu ouha. A z pohledu kvantové fyziky je to zásadní moment, ze kterého budeme těžit jednou všichni. 💞

A kdo v takový proces nevěří, tak si pusťte film Nejdelší jízda z roku 2015. Nejenže tam hraje můj oblíbený herec Alan Alda známý ze seriálu M*A*S*H, ale i vnučka Charlieho Chaplina. A je opravdu krásný…. 💖

Tak co, zkusíte moji výzvu? Zkusíte při vesmírem nabídnuté příležitosti zahrnout láskou jednoho přidrzlého, nevychovaného puberťáka, bez očekávání vděku? Jen proto, že si jako lidská bytost zaslouží cítit více lásky? 🥰

Těším se na vaše příběhy! 😊

Eliška

Foto: Pixabay / PhotoMIX-Company