Blog, Férová výchova, Kineziologie

Školková imunita

Asi jste si všimli, jak velké debaty, plné emoci se otvírají v tématu, jestli patří dvouleté děti do školky či nikoli. A nevím, jak vám, mně příjde až bolestné, že samotné děti jsou tak nějak mimo hru. Rozhodujeme o tom my dospělí, s láskou a s těmi nejlepšími důvody. Ale jsme to my, kdo z pozice moci rozhoduje o tom, co je pro ně dobré… Je to v zásadě pochopitelné, leč kolik z těch pánů v parlamentu je aktuálně otcem malého dítěte? Mužem své ženě, která den co den řeší, jak to  co nejlépe udělat, aby vše proběhlo v klidu a bez slziček? Která opakovaně opouští svoji práci s hlubokým pocitem viny, že opět selhala, protože je její opět dítě nemocné a budou za ni muset zaskakovat jiné kolegyně…

Říká se, že děti bývají ve školce najednou nemocné, protože nemají imunitu, teprve si ji vytváří. A já to chci určitě potvrdit. Ale já mám na mysli imunitu jinou…. Imunitu, kterou jim v tomto období může poskytnout jen máma, která nabízí pocit bezpečí bez ohledu na to, co se kolem děje. Imunitu emocionální, která stojí nad tou fyzickou. A těmi bacily, které srazí dítě na kolena, nejsou skutečné viry a bakterie, ale emocionální zážitky bez ochrany mámy, bez jejího bezpečí, bez bezpodmínečné lásky. Často podpořeno právě hlubokým pocitem odloučení, pocitů viny a selhání v roli mámy…

A že to nelze, třeba tou nejlepší paní učitelkou na světě, nahradit? No, nelze… Dítě v matce žije třičtvrtě roku. Zná její vnitřní emocionální reakce lépe než ona sama, než jí samotné dojde, co se kolem děje. Dříve, než máma podá první informaci, dítě se může podle jejích emocí přesně orientovat a zajistit si tak bezpečí, pokud je třeba nebo se postavit samo za sebe, pakliže má za zády právě maminku. Jako mládě lvice, které se půjde za ní schovat nebo se přidrzle před ní postaví silnějšímu protivníkovi… Tohle všechno dětem v cizím, leč komfortním, prostředí chybí.

A ruku na srdce, kolik z nás si dovolí se postavit sami za sebe, když se právě nacházíme v bezpečném prostředí? Asi většina. A když jsme v prostředí, kde jsme ve střehu s pocitem určité ostražitosti a pochybností? No, moc nás není…  A právě to, že známe svoje prostředí v práci, do které chodíme už třeba 8 let, z ní přece bezpečné prostředí nedělá. Nebo?  Proto chci vědomě přehlížet argumenty, že dítě to ve školce přece zná…

Zkuste malý test: postavte na jednu stranu mámu a na druhou stranu skupinku kamarádů s pečující bytostí, dejte dítěti všechny informace, a pak nechte jít každou skupinku jiným směrem. To je totiž ten okamžik, kdy vám dítě autenticky a v reálném čase sdělí, jestli má svoji imunitu připravenou na nástup do školky. Svoji emocionální imunitu. Tu, která se jako jediná počítá.

Buďme si vědomy, že ne vždy je chronologický čas (Chronos) k nástupu do školky ten správný (určený navíc tabulkami, které vypracoval někdo jiný, v jiném čase a v jiném prostředí). A také si dovolme přijmout, že emoce jsou více propojeny na čas, kdy se věci dějí nebo se prostě mají stát, klidně proti všem zvyklostem a pravidlům, právě s ohledem na všechny okolní aspekty, v čase kdy dozrály (Kairos). Vždyť máme zkušenost nejcennější, a tou je těhotenství, ze kterého vzešlo právě naše dítě. Jen a jen naše… 😉

 

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.