Tenhle vzkaz mě poslední dobou ráno vítá, když vstávám z postele a ještě rozespalá koukám, kde se nachází náš 11-ti letý syn. Papírek, viditelně umístěný uprostřed stolu, nelze přehlédnout. Usměju se sama pro sebe a s hlubokým nádechem a výdechem posílám tam nahoru děkovná slova, doprovázená pocity hlubokého vděku a vědomé pokory. Byly doby, kdy jsem to prožívala jinak…
Ještě pár let dozadu jsem cítila nutkavou potřebu svého syna k mým rodičům doprovázet.
Mám milující rodiče, tedy prarodiče našeho syna, kteří přišli na svět těsně po válce. Výchova byla jasně nastavená: pokud se budeš chovat, jak očekáváme, budeš hodný kluk či hodná holčička. Tedy hodna či hoden naši lásky. Pokud budeš zlobivý či zlobivá, což znamenalo, že tvé chování v nás bude vzbuzovat zlost, láska nebude… V rámci těchto mantinelů se děti brzy naučily mít svoji individualitu pod kontrolou, aby byly co nejvíce milovány. Vždyť je to základní potřeba každé bytosti. Částečně se tento model překlopil i na nás, Husákovy děti. Leč naše „brány“ se otevřely až ve 3. tisíciletí a my jsme na tento svět přivedly „nové pozemšťany“.
Dostali jsme se, jako rodičové, do zajímavé situace. Každý den jsme cítili, že postaru to nepůjde, ale na verzi „ponovu“ nám nikdo nebyl schopný dodat návod. Jediné, o co jsme se mohli opřít, byla vlastní důvěra sama v sebe a našeho nového pozemšťana. Nic moc, ale v podstatě nejvíc. Dneska už vím, že nejvíc…
Často jsem vnímala ten zcela odlišný náhled mých rodičů na dítě jako takové. Já ho vnímala jako unikátní, přirozeně moudrou bytost, citlivou a vnímající daleko více životních aspektů, než já, člověk o 35 let starší. Rodiče ho vnímali jako malého, nedokonalého jedince, který bude bez jasného vedení ztracen. Často jsem sledovala tendenci ohýbat stromek, dokud je mladý.
Vždycky jsem šla proti proudu. Má čísla v datu narození mně dala dostatečné vybavení pro vyhýbání se průměrnosti (nemluvím o ambicích, ale obvyklém očekávání) a sílu jít hlavou proti zdi (takový na růžovo namalovaný tank). Tudíž bylo velmi brzy zřejmé, že zatím co model „hodné holčičky“ v roli dcery fungoval, v roli matky to neklapne. Stala se ze mě lvice Elsa (ne, nadarmo se jmenuji Eliška, chápete :-)) A tak jsem svému synovi stála za zády, mnohdy i před hrudníkem, v situacích, kdy jsem vnímala, že je pro něj ohýbání mými rodiči emocionálně bolestné. S respektem a úctou ke všem zúčastněným jsem se stala tlumočníkem u výrazů typu „jsi hluchý“, „ty jsi ale nemehlo“, apod. Vyjmenovávat všechny by vás nudilo, navíc je pravděpodobně asi znáte. 🙂
Náš syn tedy prožíval krásné dětství pod ochrannými křídly svých rodičů, kteří ho chránili i proti dalším členům rodiny a zároveň ho učili, že je jimi milován, jak nejvíce to jde, jen jazyk je pro něj nesrozumitelný. Tisíckrát podobné situace, kdy jsem tlumočila výroky babičky a dědy, aby jejich vnuk odcházel ze situace co nejméně zraněn. Mnohdy jsem odrážela komentáře, že z něj bude „mamánek“, že se neotrká, že bude slaboch, a že z něj dělám „princátko“. Neměla jsem důkazy, že je to správná cesta, tedy kromě vlastní sebedůvěry, intuice a naladění na syna. A to nebyl pro generaci ze 40. let žádný dobrý argument. Věřila jsem, že tak jak jsme dostali 9 měsíců na to, aby se z mimozemšťana stal pozemšťan, který je po tuto dobu chráněný tělem své mámy, máme 9 let na to, abychom se o sebe dokázali postarat pod ochranou našich rodičů. A ti jsou, jak známo, jen dva…
A tak se náš syn postaral… V 11-ti letech si s vědomím všech modelů výchovy mých rodičů rád „skočí vedle“ (moji rodiče bydlí ve svém domečku hned vedle našeho pozemku) a dokáže je milovat takové, jací jsou. Bezpodmínečně. Dokáže se na ně naštvat, rozlobit, urazit se a odejít domů. Dokáží ho zranit, ponížit, přehlížet, bez uvědomění toho, co prožívá. Přesto nad těmi všemi situacemi stojí vědomí a důvěra dítěte, které ví, že se o sebe postará. Že láska se nesoudí podle emocí. Že pokud si dovolí uvolnit emoce, zůstane věta:“Ach jo, ten děda! Zase mě to zabolelo… Ale stejně ho miluju!“
Možná vás teď napadne něco na způsob „to se to mluví“, „a jak na to?“, „lehce se řekne, těžko udělá“ a budete mít pravdu. Neporadím vám, jak u vás doma na to. Mohu vás jen inspirovat svým příběhem. A nabídnout vám svůj kalich poznání. Pokud jste tedy ochotni přijmout, že bude hořký. Pakliže ano, pojďte se mnou dále…
Když jsem byla nejvíce smutná a frustrovaná ze své „překladatelské role“, zkusila jsem se nacítit na to, jak celý současný svět vnímají moji rodiče. Už to bylo poměrně těžké. Byla jsem na ně naštvaná, že mě nepodpoří, nerozumí, neopečují. Že s nimi musím bojovat. Že „ubližují“ mému dítěti… Nejdříve jsem tedy si dovolila uvolnit hněv. S plným vědomím a prohlášením sama sobě, že emoce nejsou ekvivalentem lásky. Juj, to byla jízda…. Možná jsem někdě i vyvolala lokální bouři. Mluvila jsem v první osobě, nechtěla jsem se jich dotnout (byť ve virtuální podobě). Trvalo to dlouho, nastřádáno bylo mnoho… Čistá voda, kterou jsem měla u sebe, nakonec pomohla vypláchnout rozbolavělé emoční tělo a zklidnit to fyzické. Dovolila jsem si nacítění na rodiče. Cítila jsem jejich pochybnosti, jestli neselhali, když chci věci dělat úplně jinak. Jejich obavy, jestli budu s tímto typem výchovy v bezpečí. Jejich smutek, že jim nedůvěřuji, a proto hledám jiné cesty. Jejich vlastní nejistotu, že jejich svět už dávno skončil a tomu novému rozumí jen stěží a bez návodu se cítí ztraceni. A jejich lásku, že ač mně ji neumí vyjádřit, budou vždycky po mém boku, kdyby se stalo cokoli… Zaplavila mě vlna obrovské lásky a smutku. Smutku z toho, jak jsem nespravedlivá. Své dítě miluji bezpodmínečně a aby bylo hodno lásky, stačí, že je. Může si dovolit svobodně vyjádřit své emoce a postoje. Bez ohledu na emoce, které to ve mě vyvolá. A co nabízím z druhé strany své existence, svým předkům? Přísnost, netoleranci k jejich výrokům a postojům a hněv, že nejsou ochotni mě následovat. Kde zůstala bezpodmínečná láska vůči nim?!
Psala jsem o kalichu hořkosti. Jestli máte odvahu, nalijte si ho… Jestli ještě nepřišel čas, buďte trpělivými, on příjde. Zůstávejte v důvěře. A vězte, že hořkost je protiváha sladkosti. Nelze mít jen jedno… To je krása jednoty. Nemůžeme jen nadechovat, bez výdechu. Nelze chodit pořád jen levou nohou dopředu.
Chci vám dodat důvěru, že to lze. Že můžeme mít bezpodmínečné vztahy na obě strany (k rodičům, k prarodičům, stejně jako k dětem). Pokud pochopíme, že rozcestníkem jsme my! A nikdo jiný…
S láskou,
Eliška
P.S. Napadá vás ještě něco, co potřebujete vědět? Tak se ozvěte… 😉