Moji milí,

duben je v plném proudu a ukazuje nám, že se nebojí své jedinečnosti. Neváhá se vymykat průměrnosti… jeho střídání pomyslných nálad se netýká jenom počasí, ale i vnějších okolností našich životů. Nadšení je střídáno frustrací…

Můžeme zažívat mnohé situace, kdy se cítíme být napadáni, zpochybňováni, ponižování a obviňování. Kdy máme pocit, že slova druhých nás „posílají“ rovnou na lavici obžalovaných… a přirozeně můžeme mít pocit, že se musíme ihned postavit do zbroje a postarat se o sebeobhajobu. Naučili jsme se to už dávno, že když se cítíme v nebezpečí, máme útočit…. 😢

Je to ale styl raněného zvířete. Zdravé a silné zvíře je ve střehu, ale neútočí. S přehledem sobě vlastním pozoruje situaci, bez očekávání a s vědomím, že si je natolik vědomo své síly, že nepotřebuje útočit, dokud to nebude oprávněné a opodstatněné. Co kdybychom dokázali být v takových situacích právě tímto pozorovatelem? A když se cítíme být v napětí, místo zbraně a protiútoku zvolili uvolnění emocí někde stranou a následně stoupnutí si do vlastní síly? Jak by se naše životy změnily? Stali bychom se nakonec vítězi… protože vítěze doprovází pocit nadšení. To je ten pocit, který by nás následně dosytil., bez ohledu na postoj druhého.. A s nadšením se žije daleko lépe a radostněji. 😍

Kdysi jsme se naučili, že pokud na nás někdo útočí, máme jít do protiútoku. Oko za oko, zub za zub…. Dnes už ale vnímáme, že emoce z jakékoli komunikace jsou jen a jen naše a jsou produkovány našimi zkušenosti, zážitky a systémy přesvědčení. Nejsou produkovány tím druhým. Ten dělá v daný okamžik to nejlepší, co umí, i když je to mnohdy pro nás bolestné, zraňující a diskomfortní. Kdyby to uměl jinak a lépe, udělal by to…. a v dubnu letí ven slova po dálnici „srdce – ústa“. Duben miluje přímočarost a upřímnost. Co na srdci, to na jazyku… ať chceme či nechceme, nějaká zvláštní síla vytahuje ven pravdy ukryté hluboko v naších myslích a srdcích. Vše, co žije v iluzi, má vylézt na světlo Boží… 🙏

Duben je jako veliká opona, která se zvedá. Co bylo měsíce, léta či dekády skryté, se ukáže ve své autentičnosti, jedinečnosti a originalitě. Cokoli, co je nefunkční, se bude zvědomovat… upřímnost, s jakou se budou věci ukazovat může být až surová, ale je čas na pravdu, na podstatu, na esenci. Už žádné lži, žádné manipulace… V dubnu mají tyto „kvality“ ještě kratší nožky, než jindy. 😇

Můžeme vnímat velkou touhu vystoupit ze svých stereotypů, zaběhnutých zvyklostí, systémů a očekávání. Můžeme vnímat touhu být jiní, odlišní, vědomi si své originality. Že ji ostatní neumí přijímat, můžeme vnímat jako jejich neochotu (či zabedněnost?) vidět nás v jiném třeba i novém světle, nikoli jako své pochybení, postavené na odchýlení se od dokonalého prototypu. Tenhle pocit nás může posilovat a vyživovat. Můžeme díky němu vnímat svoji vnitřní sílu, která je neviditelná, tudíž nesouditelná, neporovnatelná a především nekonfrotovatelná. Je to energie života. Naše energie života! ❤️

Pakliže se cítíme být někým konfrontováni, je jen na nás a také naše zodpovědnost, jestli vyjádříme své pocity. Jestli ve své síle posdílíme, co je skryto uvnitř. Pokud zůstaneme ve strachu skryti sami v sobě, nepoužijeme slova jako posly naděje a důvěry ke změně, nemůžeme dávat odpovědnost za stav věcí komukoli jinému. Můžeme se zlobit na sebe… a možná si uvědomit, že hněv je postaven na strachu. A strach na uvědomění, že nekonáme v souladu se sebou, ale jsme od své podstaty odloučeni. Co si zvolíme? Zraněné zvíře nebo pocit nadšení z vítězství? Svobodu nebo otroctví? 😇

Dnes je tento význam daleko výmluvnější, než kdykoli dříve. Jsme omezováni, limitováni, vyháněni z komfortních zón. Neumíme změnit vnější okolnosti a je jedno, jestli se jedná o úroveň lokální, politickou či celoplanetární. Jako lidstvo dostáváme společnou lekci a skrze „nepřátelství“ podmínek (tedy výskytu viru), se máme naučit být nadšení z toho, co máme. Máme společně opustit model zraněného zvířete a neútočit. Máme přijmout zodpovědnost, tedy sami si odpovědět na vlastní pravdy a postavit se do vlastní síly, spolupráce a laskavosti. ❤️

Pojďme v dubnu k jádru věci… a tím je to, co cítíme. Protože pocit, který vzniká na úrovni srdce, je to první, co nás může směřovat. V lásce, v empatii, v lidskosti. Pak přichází mysl se svými zkušenostmi, systémy přesvědčení a dobrými důvody jako pomocný navigátor… Je to jako spolujezdec v autě. Kafrat do toho klidně může, ale volantem točíme my… 😍

Protože jak už dávno víme, srdce je to první, co náš život začíná i končí. Nikoli mozek. A v době, kdy už nám srdce tlouklo, byl náš mozek teprve v genetickém plánu…. 😍

Srdce jsou ta, která nyní zažívají obrovské transformace a vnímají tlaky toho, co se děje kolem nás. Proto mnozí z nás zažívají v oblasti srdce různá sevření, úzkosti, arytmie… je načase, aby začala hovořit srdce, nikoli ega… 😇 Dělejme cokoli, co naše srdce nyní potěší. Cokoli, co je prozářeno láskou a laskavostí. Už rozumíme, proč je kolem nás nyní tolik solidarity, lásky a lidskosti? Srdce se probouzí! ❤️ A konečně se opět stávají vítězi…

Je naší volbou, zda-li budeme v tuto transformaci důvěřovat nebo budeme ve strachu kopat kolem sebe a nadávat. Volbou každého jedince. Volbou každé duše… ❤️

Přeji nám, aby se po zvednutí dubnové „opony“, objevil před námi nový, laskavý, svobodný a radostný prostor pro život plný jedinečnosti, originality a různorodosti. 🥰❤️