Je dost možné, že se jako rodiče cítíte být neustále bombardováni články, jak  mohou být kvůli nám naše děti traumatizovány, protože nás traumatizovali naši rodiče a my to nyní za pomoci psychologů, psychiatrů, koučů a terapeutů složitě narovnáváme. 

Nepříjemné pocity matky v prentálu? Trauma hodné terapie…

Nedokonalý porod? Trauma hodné terapie…

Špatná školka? Trauma hodné terapie…

Špatná škola? Trauma hodné terapie…

Špatný sourozenec? Trauma hodné terapie… 

Špatná zpětná vazba od dospělého? Trauma hodné terapie…

A tak bychom mohli jít krok po kroku životem našeho dítěte. Takže, já teď k tomu už potřebuji něco napsat. Chca, nechca, s vědomím, že se to možná nebude líbit… ale už je čas. 😉😃

Jsem sama terapeutkou v systému One Brain (kineziologie) více jak deset let. V rámci studia této techniky a metody jsme se učili pracovat s regresivním časem, tedy „narovnávat“ věci tam, kde se nějak „pokazily“…. Dlouho jsem s ní na sezeních s klienty pracovala, ala pak přišel zlom, někdy v roce 2018 a já ji přestala používat.

Došla jsem totiž k hlubokému přesvědčení, že jedna věc je uvědomění si, co tam pro mě bylo špatně a druhá je opakované se „šťourání“ v žumpičce, kterou jsme prošli. Ano, každý z nás má žumpičku, kterou potřeboval projít a zkusit, co mu to přinese, aby z toho mohly vzniknout zkušenosti, díky kterým se pak posouváme a vyvíjíme ku prospěchu svému i druhých.

Od té doby aktivně pozoruji, jak se v mnohých případech neustále a dokola živí vlci s pocity frustrace, bolesti, zrady, odmítání, necitlivosti, aj. Ano, potřebujeme bezesporu vědět, co se nám děje, co cítíme, jak smýšlíme. Nepotřebujeme ale pořád dokola tuto spirálu roztáčet, protože se v ní pak zasekáváme a točíme s ní dalších X dekád… 🙈

Proto mě obavy dnešní rodičovské generace z možných výchovných chyb mnohdy až děsí. Na základě vlastních zkušeností na cestě sebepoznání, kdy se objevují právě v těchto „žumpičkách“ všechny možné bolístky, jsme se jako rodiče často překlopili do stavu, kdy se bojíme cokoliv udělat, abychom náhodou naše dítě nezablokovali či netraumatizovali.

Souhlasím, že vědomá práce se svými modely chování dává smysl. Vědomá laskavost v komunikaci ještě více. Návrat k hodnotám, které v mnohém kopírují „Desatero“ nebo klidně i „Védy“ (jak kdo chce) je rozhodně cestou k lepšímu lidství. Leč, sami si stěžujíc na okurky balené v plastu, děláme s našimi potomky mnohdy totéž… balíme je do obalů, aby byli vždy a za každých okolností chráněni. Kolikrát i sami před sebou. 

A kde je ta hranice? Téměř Hamletovská otázka, na kterou si potřebuje odpovědět každý rodič sám… proč každý sám za sebe? Proč není univerzální?

Protože jednou budou naše děti dospělými, a jelikož mládež a dospívání se děje stejně bez ohledu na letopočet, pohlaví, orientaci, náboženství či lokaci, budou dříve či později i ony v rodičovské roli, která je možná úplně rozbije. Jejich emocionální odolnost se bude velmi otřásat, protože procházeli životem s trvalým “ opatrným našlapováním kolem“  jejich vlastních rodičů. A jen my, každý sám za sebe v sobě nese obraz a pocit toho, co si pro ně v jejich rodičovské roli přejeme a kde sami vlastníme v souvislosti s tímto obrazem největší obavy a strachy. A ty jediné jsou paralytické a traumatické. 

Vytváříme často bezpečný prostor našim dětem, který ale atakuje bezpečný prostor nás, rodičů. Děláme vše proto, abychom je nazblokovali a téměř bez mrknutí oka dovolujeme, aby tyto situace v konečném důsledku blokovali nás.

Toto energetické přepětí pak samozřejmě děti „skenují“ a psychosomatizují. Vytvořili jsme si téměř dokonalý terapeutický kruh.

Věci nejsou černé a bílé a v každém nádechu i výdechu je něco jinak. Co kdybychom si dovolili pustit se strachu, který nás rodiče mnohdy v našich konáních až paralyzuje, že naše děti zablokujeme či traumatizujeme a daleko více se opřeli o vlastní vnitřní pocit s důvěrou, že bychom podvědomě a už vůbec ne vědomě neudělali nic, co by naše děti mělo jakkoliv poškodit.

S důvěrou, že zkušenosti, kterými mají projít (tedy i těmi méně komfortními) jsou pro ně v daný okamžik ty nejlepší. A že v jiný čas příjdou jiné, které to posunou. Protože ve slově okamžik je mžik, mžik oka… a víte jak dlouho trvá? Ani ne vteřinu… proč bychom tedy měli trávit čas delší než okamžik tím, že budeme vyčerpávat naši mentální, emocionální a konec konců i fyzickou úroveň permanentním špekulováním nad tím, co jsme kdy udělali, děláme nebo uděláme špatně? Když se za jeden pouhý okamžik můžeme ihned nacítit na náš vnitřní prostor a pocity. Je tam klid? Prima, správná cesta. Je tam bouře? Ok, něco je třeba udělat jinak. Tak jednoduché to může být…

Je těžké do jednoho článku rozepsat všechny aspekty vědomého rozhodnutí, proč je prospěšné se přestat bát, že své dítě traumatizuji či blokuji, ale věřím, že i několik těchto výše napsaných vět vám nabídne chvilkové zamyšlení i inspiraci nad tím, jestli naše „okurčičky v plastu“ jednou ustojí rodičovskou roli?

Jestli budou díky své „emocionální izolovanosti“ vlastně schopni reálně ustát vztahové trable či profesní výzvy? Když se nyní od nás naučí náš model chování, vyplývající z našeho vlastního, citelného strachu z konání směrem k ním, kvůli možnosti teoretické traumatizace či zablokování.

Jestli by neměla být rovnováha „emocionální ochrany“ (tedy cítím se chráněn(a)) na obou dvou stranách? Tedy jak na straně dítěte, tak i rodiče… Protože dětství je vlastně jen velmi krátká životní fáze…  😇 A ony budou velmi brzy sami v naší roli. 

Tak, a je to venku… 😍 Můžete souznit, můžete se kvůli tomu klidně na mě i rozhněvat. Každopádně každá reakce je dobrá reakce. Protože pouze v takovém případě máme okamžité potvrzení o tom, že se nás to osobně týká. Buďme tedy vědomí nejen směrem k dětem, ale i k sobě. Pak se nebudeme totiž blokovat navzájem, a to je win-win situace, ke které můžeme kráčet vědoměji. 👍

Mějte se pohodově!

Eliška