Nárůst témat duševního zdraví především u teenagerů je až děsivý…
* úzkosti
* deprese
* sebepoškozování
* sklony k sebevraždám
* panické ataky
* a další zdravotní problémy, které mnohdy klasická medicína s duševním zdravím bohužel nespojuje.
Jako terapeutka mám v péči mnoho náctiletých a téměř všechny stavy jsou propojeny na školství (napsala bych prozatím všechny, ale chápu, že by to pro někoho bylo příliš). To neznamená, že daná škola, daný učitel nebo daný kolektiv je špatný, nekompetentní, asociální či nepřátelský, ale toxicita mnohých školních ústavů a organizací, potažmo některých edukativních odborníků (rozuměj pedagog) je velmi alarmující.
A o tom chci dneska psát.
Neznamená to, že nemám pochopení pro míru stresového zatížení učitelů v terénu, ani pro pocit zneužití v souvislosti s odměnami, ale že jsou hranice, za které nelze danou situaci nechat zajít a je nepřijatelná. NIKDY! A ve které je třeba se chopit jako rodič iniciativy. Protože v takový moment děláme vědomou volbu, jestli „zařízneme“ své dítě ve jménu strachového modelu chování, že se to obrátí proti němu, že bude mít špatnou pověst, že je na prémiové škole a mohli by ho vyhodit, aj. nebo se za něj postavíme. Různými způsoby, kterých jsme zrovna schopni, ale postavíme. A toto je dobré si zvědomit, aby nás to jednou nedohnalo…
Lehce se říká, hůře se dělá, si možná pomyslíte. Máte pravdu, není jednoduché v sobě probudit lvici a začít bránit tam, kde jsme se to sami pro sebe nenaučili. Ale dítě je tou nejlepší motivací. Tak to vezmeme popořádku, ať mnohému lépe porozumíme.
Generace rodičů v 1. polovině minulého století přistupovala ke školním tématům obvykle ve stylu „Obecná škola“. Kdo neviděl, doporučuji zhlédnout. Takto byli vychovávána generace dnešních prarodičů a prararodičů. Dítě mělo téměř nulovou šanci se k čemukoliv vyjádřit a tresty za hodnocení učitele byly přísné a mnohdy až brutální.
Generace rodičů v 2. polovině minulého století už měla o trošku více pochopení, ale platilo pravidlo “ Drž hu*u a krok a hlavně nic neříkej. Mysli si, co chceš.“ Takto prošla vybudováním si vztahu ke škole generace rodičů narozených v 70´a 80´. Není třeba se zlobit. Doba nedávala prostor ke svobodnému vyjadřování, a pokud k němu docházelo, tak to bylo velmi riskantní pro všechny zúčastněné. Byl to ten nejbezpečnější způsob, jakým mohli rodiče provést své děti vzděláváním okleštěným komunistickým režimem a s tím spojenou nesvobodou (nejen slova).
Generace rodičů z období milénia už dostala najevo, že se mohou začít ozývat, ale modely chování v rodinách a paradigmata ve společnosti, související se školou, jsou tak silná, že se ne každé rodině daří to změnit. Přesto ale začalo již docházet ke změnám, v rámci kterých jsou ale tyto děti a rodiny mnohdy hodnoceny jako problémové, děti rozmazlené a rodiče lhostejní.
Nelze házet všechny učitele, školy a organizace do jednoho pytle. To je potřeb říci! Protože je spoustu škol, kde to funguje a je všem dobře.
Přesto se může dít, že zrovna vaše dítě chodí někam, kde je klima školy toxické.
Co to znamená?
Dítě v ní necítí:
* bezpečí
* podporu
* laskavost
* respekt
* svobodně
Naopak se v ní cítí:
* ponižováno
* nerespektováno
* ignorováno
* v ohrožení
* v nesvobodě
Sami si můžeme odpovědět, s jakým typem školy souvisí výše uvedené duševní problémy. Ostatně totéž lze převést na zaměstnaneckou situaci.
Za hranicí nejen slušnosti, ale především profesní korektnosti a kompetentnosti jsou narážky či poznámky učitelů / učitelek na:
* VÁHU DÍTĚTE
* VZHLED DÍTĚTE
* ŘEČ TĚLA DÍTĚTE ( fyzické vyjadřování při projevu, obzvláště pak pod stresem)
* OBLÉKÁNÍ DÍTĚTE
* SEXUÁLNÍ ORIENTACI
* INTELEKT DÍTĚTE
* POŽADOVAT VEŘEJNÉ SDĚLOVÁNÍ OSOBNÍCH ÚDAJŮ (váha, výška, aj., i kdyby mělo jít o matematické cvičení kvůli počítání průměru, ANI TEHDY!)
* NECHÁVAT OPRAVOVAT PRÁCE ŽÁKA JINÝM ŽÁKEM
POKUD NEJSOU PŘEKRAČOVÁNY ZÁKONY, NEMAJÍ UČITELÉ PRÁVO SE K TOMUTO VYJADŘOVAT. A UŽ VŮBEC NE PŘED CELOU TŘÍDOU NEBO PŘED VŠEMI V KABINETU!!! Mohou své obavy konzultovat osobně s rodiči nebo si popovídat či situaci konzultovat s jiným pedagogem, ale v důvěrném režimu.
NIKDY NEVÍME, ANI JAKO UČITEL, ČÍM DÍTĚ OPRAVDU PROCHÁZÍ. ZNEUŽITÍM MOCI SKRZE VÝROKY ČI ČINY (VIZ TÉMATA VÝŠE) UKAZUJE UČITEL SVÉ POCHYBENÍ A SELHÁVÁNÍ, NIKOLIV POCHYBENÍ A SELHÁVÁNÍ ŽÁKA!
To je důležité si pro rodiče zvědomit předtím, než začne případně hudrovat na své dítě.
Co ale s tím, když naše dítě takto strádá?
1. Pokud to umíme a máme na to sílu, jít do pozice „lvice“, lze opakovaně otevřeně komunikovat s daným učitelem/učitelkou, ovšem bez očekávání, že se něco změní do druhého dne. I vyslyšení a přijetí vašich stížností je skvělou známkou a dobrým prvním krokem a některé věci nemůže samotný pedagog změnit nebo třeba potřebuje „posvěcení“ svrchu. Ne vždy v roli rodiče známe detailní zákulisí dané školy či organizace.
2. Pakliže tuto zkušenost uděláme opakovaně a nevidíme žádné změny, otevřeme komunikaci na úrovni vedení. Opět se stejnou trpělivostí, protože neznáme vztahy a zákulisí související s požadavky zřizovatele, což je obec, město či kraj, případně soukromá společnost. Chtějme ale zpětnou vazbu, informace, návrhy, aj. Ideálně vše písemně, protože slovo se dá poměrně jednoduše popřít. Sice to déle trvá, bude to stát více času, ale máte prostor si to přečíst opakovaně, zvážit, nacítit se na situaci, apod. Stejně jako druhá zúčastněná strana.
3. Pokud máte pocit, že se to netýká jen vašeho dítěte, ale podobné zážitky mají mnohé jiné děti a atmosféra ve škole je toxická, lze písemně požádat školu o jejich autoevaluaci, tedy sebehodnocení, které mají dle školského zákona povinnost dělat. A to směrem k rodičům i dětem. Pakliže se to neděje, obraťte se na zřizovatele, který má v tomto směru největší právo do situace vstoupit. Pokud je klima školy opravdu celkově toxické, v sebehodnotících formulářích se to rozhodně ukáže. A to je něco, co už nemůže vedení školy ani zřizovatel ignorovat. 4. Pokud se však z jakéhokoliv důvodu nebo na základě předchozích zkušeností obáváte přímé konfrontace resp. komunikace, kterou jako konfrontační vnímáte (což je taky naprosto v pořádku), máte pořád možnost reagovat a nenechat to být. Protože jde o vaše dítě, které danou situací trpí a vás to nenechává chladnými. Pochopitelně. V takovém případě, za mě však posledním řešením, lze dát podnět na ČSI (Česká školní inspekce), kde mají povinnost každý podnět prověřit, a to v anonymním režimu.
Nechci tímto článkem rozhodně zbrojit proti učitelům. V žádném případě. Sama jsem ředitelovala 6 let svobodnou privátní školu a nyní studuju VŠ s tímto zaměřením. Navíc znám opravdu mnoho skvělých, báječných, laskavých a respektujících učitelek i učitelů a jejich práce si nesmírně vážím a hluboce před nimi smekám.
Chci tímto článkem ale říci, že máme jako rodiče možnosti volby, jak to řešit a nepřehlížet. Jak ukázat našim dětem, že je v pořádku nastavit hranice, ozvat se a nenechat se přehlížet, že je v pořádku si stoupnout do své síly. S respektem a úctou k druhému, ale přesto. Protože jednou naše děti budou vychovávat naše vnoučata a věřte nebo ne, tam to s námi bude „cukat“ ještě více.
A pokud tuto situaci akutně řešíte a máte pocit bezmoci, tak se ozvěte. Online konzultace vám posvítí na další cestu, abyste mohli podpořit sebe i své dítě na cestě za vlastní sebehodnotou, sebeúctou a sebeláskou. 💖