Duševní zdraví je momentálně velkým tématem. Neobjevilo se z ničeho nic a já vnímám jeho prosakování do životů nejen dospívajících posledních zhruba osm let… Uvědomování si sebe sama v kontextu naplňování potřeb společnosti a systémů kolem nás dává prostor pro nespokojenost a pocity nepřijetí toho, jak jsou karty rozdány. To přirozeně vede nejen k otázkám „kdo jsem vlastně já?“, ale také to aktivuje touhu bojovat za sebe a své volby.

Vnímáme to napříč společností. Aktivisté, bez ohledu na téma a předmět zájmu ukazují, co je pro ně špatně a jak je potřeba to změnit. Nemusíme se vším souhlasit, ale já právě proto cinkala klíči na náměstí Svobody před 35 lety. Abychom mohli říct, co si myslíme, co cítíme, co potřebujeme a stříleli nápady na změny, které tady ještě nebyly. Protože to je princip evoluce. Nikoliv duplikace, notabene něčeho, co nefunguje. Strach z nového tady byl ale vždy… a má silnou moc nás umlčet.

Co ale umlčet nemůžeme je to, jak se daří našim dětem. Ty jsou momentálně největší hybnou silou změn. Nikoliv však tím, jak je jim báječně. To změny ve společnosti bohužel neaktivuje. Nýbrž tím, jak se jim daří mizerně. Pak začnou tyto okolnosti tlačit rodiče do velké nepohody a starostí, které vedou k nové aktivitě a změny se mohou dít.

Už několik let stojím na počátku těchto změn, v situacích, kdy je dětem a dospívajícím natolik nedobře, že rodiče začínají hledat nové cesty. Cesty, které jsou trochu „out of the box“. Cesty nové. Cesty jiné. A do této kategorie pro mnohé patří i moje terapeutické služby.

Jelikož bylo volání rodičů čím dál hlasitější, vznikl před několika lety nový produkt zacílený na dospívající, kteří se na své cestě dotkli velkých hloubek i dna, jenž znepokojuje jejich rodiče. Strach, obavy, pochybnosti, pocity viny i selhání na obou stranách. Nepřijetí, nedostatečnost, sociální izolace sevřely tyto rodiny do úzkostí, které bránily radostnému prožívání života.

Tak vznikl speciální program pro teens. Není to o jednom sezení, ani o třech, to se nedá vše otevřít, porozumět a přijmout. Je to o cestě… tak jako trvá těhotenství devět měsíců, tak i v tomto případě je to stejně dlouhá cesta. Doplněna o dvě pauzy, aby byl prostor vše zaintegrovat a v tom zdánlivém nic zjistit, co je třeba pootočit. Cesta trvá rok… Co je to ale jeden rok pro změnu na celý život?

Abych to vyjádřila přesně, použiji slova jedné šestnáctileté slečny, která mým programem prošla i slovy jedné maminky, jejíž patnáctiletá dcera se programu také zúčastnila. Věřím, že je v nich vše. A pokud potřebujete vědět více, tak se ozvěte. Jsem tady. 💖

Eliška

E., 16 let

K Elišce jsem začala chodit minulý rok. Za ten rok mě naučila, jak se dívat na věci z jiné strany a pracovat jak sama se sebou, tak i s ostatními a jsem velmi ráda, že jsem ji našla. Když jsem přišla, cítila jsem se ztracena sama v sobě, vlastně jsem ani nevěděla, kdo jsem. Pořád hledám kdo jsem, ale teď už vím, že jsem bytost plna lásky a radosti, kterou chci dál šířit. Určitě Elišku doporučuju. 💖

Š., dcera 15 let

Na Elišku Lukonchik jsem narazila na Facebooku, kde jsem viděla jeden její rozhovor a zaujala mne přednáška, která se týkala chování dospívajících dětí. V té době moje dcera byla na základní škole v osmé třídě, potýkala se s úzkostmi a panickými atakami, měla i velmi černé myšlenky. Nevěděla jsem si rady, dcera nechtěla chodit na žádné terapie, začínala přicházet v úvahu i léčebna. Po přednášce Elišky jsem se rozhodla, že ji oslovím a zkusím přivést dceru na sezení k ní. Bylo to dobré rozhodnutí – Eliška byla první terapeutka, která vzbudila v dceři důvěru, chodila k ní asi rok a změny v psychice byly opravdu viditelné. Hlavní důvod, proč toto píšu je, že je v dnešní době spoustu rodičů, kteří si neví rady, když jejich dítě něco trápí, zkuste se obrátit na Elišku, nikdy není pozdě vyhledat pomoc a naděje na změnu vždy existuje.