Většina z nás vyrostla v systému, ve kterém se daleko více vyplatilo si věci umět udělat sám. Nespoléhat se na ty kolem, protože se nevědělo, jestli se to neobrátí proti nám… chápu, taky jsem to tak kdysi měla. Leč tento systém skončil krátce po revoluci, někdy v roce 1990… hluboká minulost, není-liž pravda? Takže, pokud jsme v situaci, kdy buď padáme ústy na rodnou hroudu nebo naopak máme pocit, že nám chybí zdravé ukotvení, není rozhodně mimo mísu tento stav posdílet a případně si říci o pomoc, o inspiraci nebo mininálně jiný úhel pohledu. Už dávno neplatí, že požádání je projevem selhání či slabosti. Naopak začíná čím dál více platit, že je to projevem vnitřní síly i důvěry v toho, kdo byl osloven. Ve společném společenském vědomí se už před časem začal tento transformační posun v našich systémech přesvědčení, tedy vzorcích chování, které jsme původně převzali od svých předků. Jenže oni možnost volby neměli… ať už naši rodiče narození čerstvě kolem 2. světové války nebo naši prarodiče narození kolem 1. světové války. A už vůbec ne ti, kteří se narodili dříve v habsburské říši. Tudíž, pokud se ocitáme v pocitu, že to co se děje, je pro nás hraniční (tedy z našeho úhlu pohledu extrémní), máme možnost si požádat o pomoc. Protože právě tímto aktem získáváme moc nad situací a nepadáme tak do pocitů bezmoci, které vedou k vyčerpání těla nebo odpojení mysli. A ty pak vedou do nemoci… navíc tím znovu a znovu posilujeme roli „oběti“, kterou jsme kolektivně z dřívějších dob „podědili“. Proto, pokud ji nechceme předávat dál našim dětem, je jenom jedna cesta, jak to udělat… a bez vlastní odvahy to prostě nepůjde. Důležité je vědět, že je to náš vnitřní stav, tudíž hodnocení druhými je zcela neefektivní, neřku-li nesmyslné. Protože jim to prostě smysl dávat nemusí a nejspíš ani nebude. Šetřeme tedy svými silami na vysvětlování, obhajování a argumentaci a raději si rovnou a bez omáček řekněme o právě takovou podporu a péči, jakou právě v ten moment potřebujeme. Bez pocitů viny, selhání či nedostatečnosti. Bez strachu, že to někdo použije proti nám. Protože pokud to proti nám použije, a to se opravdu může stát, je to jeho vizitka a především jeho osobní bumerang, který vesmír velmi efektivně vrátí v pravý čas zpět. Proto, za mě je odpověď na úvodní otázku zcela jasná. Raději být a říct než nebýt a neříct. 💖 Eliška