Blog, Psychosomatika a její tajemství

Rozumět tělu se vyplatí… lepšího rádce totiž nemáme

Psychosomatika je nesmírně cenným zdrojem informací. Neudělá nám sice rentgen, ani nezasádruje zlomenou ruku, ale řekne nám rovnou, přímo a autenticky, kde nemáme soulad. Kde nevěnujeme sami sobě stejnou laskavost, podporu a péči jakou jsme ochotni nabídnout těm druhým. Každý měsíc jsou pak některé části těla více „exponované“, což vyplývá z kolektivních zkušeností i modelů chování, v rámci kterých jsou pak nejvíce aktivní i určité emoce. Proto mnohdy zažíváme všichni totéž, jen v jiných kulisách. Každý měsíc tak píšu novou „kuchařku modelů chování“, ve které představuji souvislosti mezi vnějšími okolnostmi a fyzickým tělem, které na to reaguje. Porozumění řeči těla je tak jednodušším a především nám pomůže na mnohé nahlédnout jinak a udělat změny, které tělo podpoří a udrží ho ve zdraví. Právě dnes vyšla nová „psychosomatická kuchařka“ pro měsíc únor na mém předplatném. Najdete ji zde. Předplatné má výhodu, že vám obsah přijde rovnou do e-mailu a nemusíte ho hledat ani na mém webu ani na sítích. Pokud ještě předplatné nemáte, stačí si vybrat z nabízených programů. Nebo mně můžete napsat a následně si ji můžete zakoupit individuálně. Závěrem jenom malá ochutnávka… 😊 Mějte se hezky, Eliška Měsíc únor přináší mnoho vůní a chutí, které nás tahají z klidného zimního spánku ven. Ne všechny se ale nakonec ukazují jako vhodně, prospěšné a chutné. Některé mohou rozpoutat nejen vnitřní ohně, které se propisují do fyzických těl. Vítejte u psychosomatické kuchařky, která nabídne nejen souvislosti, ale také informace, jak se o sebe postarat, aby naše tělo bylo spokojené… Než se podíváme pod pokličku měsíce února, je třeba si na začátek připomenout dvě velmi důležité věci. Zaprvé, máme fyzický rok, což znamená že budou těla zrcadlit naše pocity a rozpory velmi intenzivně a především pak velmi rychle. Zadruhé. že je pořád ještě zimní čas a my máme vylézat ze svých „brlohů a nor“ velmi omezeně a podle pravidla zimního větrání. Krátce a intenzívně, což znamená, že jak mentálně, tak i fyzicky máme výkon, tvorbu a aktivity vně sebe omezit na krátké úseky, ve kterých vždy ale dostaneme intenzivní zpětnou vazbu, se kterou se máme vrátit zpět „do sebe“ a v klidu ji nejdříve zpracovat. Máme pečovat o svůj vnitřní oheň a neplýtvat energii na udržování ohně někomu jinému, i třeba tím, že nás vyprovokuje do konfliktu, ze kterého pak rozvíří svůj vlastní oheň a energeticky tak posiluje. Na rozdíl od nás…

Blog, Cesta zvědomění, Nezařazené

Rok dřevěné špejle odkrývá karty…

Také vnímáte, že je tento čas něčím jiný a zvláštní? Nechejte se provést krátkou inspirativní úvahou… 😇 Letošní rok je docela rok pravdy. Ne té, kterou jsme si vytvořili na základě všech získaných zkušeností, přijatých pravidel a naučených systémů přesvědčení, že něco má vypadat nějak a někdo se má chovat nějak. Co se nesmí, co se musí, co se může a co se nemůže. Ale té vnitřní opravdové a autentické pravdy, že něco nějak hluboce cítíme bez ohledu na to, jak to zapadá do tabulek, očekávání či nastavení společnosti.  Tyto hluboké vnitřní pravdy se vynořují posledních několik let a hovoří s námi jazykem, který se mnohdy teprve učíme. Jelikož jsme nastaveni na přímé zkušenosti v naší fyzické realitě (tedy co opravdu fyzicky neprožijeme, jako by se vůbec nestalo), tak kvality jako vizualizace, intuici, jasnovidění, aj. nemají mnoho prostoru, jak nás oslovit a něco v naše směřování změnit. Od ledna se naše autentické postoje postupně otevírají a ukazují ve vzrůstající tendenci. Nejdříve byly zacíleny na nás, pak na vztah nás a těch druhých, poté na to, jak v souladu s tím konáne, následně konfrontovaly systém, ve kterém žijeme, poté nás vedly do obav a pochybností, jestli budeme milováni, pak si vzaly na řadu pravidla, se kterými neladí, aby vytáhly v tomto měsíci hluboké city, které s tím souvisí. Vše má svůj řád, ať to vypadá zvenku jakkoliv. Blížíme se k času, kdy se karty odkryjí zcela a úplně. Tam, kde je dlouhodobě pnutí už to nepůjde zamaskovat, a tak mohou přicházet situace, které dané téma „zlomí“. Nikoliv nás, ale pózu, ve které jsme léta setrvávali a dosavadní vývoj… máme pro to české pořekadlo že se láme chleba… Mnozí už četli o období Lví brány, které se každoročně opakuje, ale pokaždé přinese trochu něco jiného a otevře dveře pro jinou úroveň. Ta letošní se bude dít v duchu témat autenticita a hluboká pravda.  Pojďme ještě využít vibrace a nastavení července pro to, abychom skrze city a pocity poznali, jak to doopravdy v daných tématech máme. Pojďme se s laskavostí opečovat a připravit na změny, které život přináší. Jsem si jistá, že každý z nás podvědomě ví, kde je naše špejle už tak moc ohýbaná, že ji buď dobrovolně a vědomě rozdělíme na dvě části a s jednou se rozloučíme nebo se zlomí. Nepotřebujeme k tomu nikoho, protože pravda je v nás. 💖 Buďme k sobě citliví a jemní, postarejme se o svá těla, protože srpen může být plný dobrodružství, která budou stát naše síly. 😉 Eliška Pokud se chcete nechat provázet inspiracemi a informacemi pravidelně, můžete si vybrat předplatné, které vám zajistí, že vám obsah přistane přímo v e-mailu bez nutnosti sledovat sítě. 😉 Budu se těšit. 😊

Blog, Cesta zvědomění, Férová výchova, Upgradované děti

Instrukce, destrukce, konstrukce…. aneb život s puberťákem.

Vše, co fungovalo se najednou zdá býti zcela nefunkčním a neefektivním. Mohou nám připadat pokažené naše děti (ráda používám pro pubertu svůj osobní výraz „dočasný error“) nebo se můžeme najednou cítit pokažení my, v roli rodičů. Pokud to jsou občasné výstupy, umíme to obvykle uvolnit, vybalancovat, najít rovnováhu a opět se dostat do klidu. Pakliže se to ale děje na denní bázi a není čas to zpracovávat a ani nemáme prostor na psychohygienu a odstup, jsou stavy přetížení a z toho plynoucí emocionální nestability servírovány bez servítků. Na obou stranách. Což nadále může prohlubovat vzájemné komunikační propasti a pocity smutku… 😢 Program bohužel nemám, tedy mám v hlavě, ale na jeho vývoj by byly třeba miliony (a ty nemám), takže alespoň základní tip, jak pozměnit komunikaci, aby se alespoň trochu uvolnily vzájemné třecí plochy. Než vám je představím, je třeba opět si připomenout, v čem jsou upgradované děti (děti 21. století) jiné: 1/ pokud jim něco nedává smysl, nemají ochotu to dělat a pokud tlačíme, aktivujeme jejich nespokojenost, otrávenost, hněv… nebojí se ho ukázat (tak jako generace dříve narozené) 2/ primárně jsou loajální ke svým potřebám a snům, což neznamená, že neumí posloužit druhému. Nicméně analogie je jasná, nejdřív jsem tu já a následně svět kolem mě. Což je zcela otočený princip oproti předchozímu století. Vlastně poměrně autenticky naplňují podstatu“ „miluj bližního svého jako miluješ sám sebe“. Z tohoto výroku je zřejmé, jaké je pořadí… je tedy čas na správnou interpretaci a ony to ví. 3/ už nedovolí, aby je někdo zneužíval proti jejich vůli, ani za cenu společenského prospěchu, výhod nebo kvůli penězům. Hmotné statky končí v jejich seznamu tam, kde začíná osobní nastavení, přes které nejede vlak. Tak jdeme nyní na základní principy mé „komunikační triády“. Je rozdělena na pouhé 3 kroky: 1/ Instrukce = destrukce Tato generace nechce instrukce. Ostatně vidí kolem sebe, kam bezhlavé instruování svět přivedlo. Ano, položme si ruku na srdce. Absence kritického myšlení a slepá poslušnost a kopírování předchozího přivedlo svět do doby extrémů. Na všech úrovních: klimaticky, ekonomicky, politicky, sociálně… Můžeme se na upgradované děti zlobit pro to, jaké jsou. Pravdou ale je, že za to, v čem žijí můžeme my všichni, dříve narození. Pokud tedy nechceme v rámci naší komunikace docílit ukončení společného „napojení“, zapomeňme na instrukce. Místo toho zapojme do rozhovorů otevřené otázky. Ty končí nejen otazníkem, ale dávají prostor na odpověď, která je jiná než ano či ne. Že to chce trénink? Ano, chce. Ale ostatně, co ne? Pakliže v souvislosti s touto generací zůstaneme u instrukcí, bude destrukce naší komunikace dalším přirozeným krokem adolescentů. 🙈 2/ Destrukce = konstrukce Ukončení rozhovoru, emoce lítající kolem, neochota jakkoliv vyhovět nemusí být až takovou destrukcí dané situace, jak to na první pohled nám dospělákům připadá. Naopak, pokud k tomu už dojde, je vítaným prvkem (pakliže jsou samozřejmě všichni „safe“, jak říkají mladí), který vytvoří prostor pro zdravý odstup od situace a dá také prostor na uvolnění všech emocí, které se v situaci objevily. Upuštění páry je léčivým procesem a především je tato pára hnacím prvkem pro změny. Bez těchto emocí by nebyl aktivován směr vpřed (ke změnám), a to se netýká jen parní lokomotivy, ale všech situací. Není tedy třeba hned situaci řešit, ale je třeba počkat, až si to sedne a my budeme vnitřně přesně vědět, co udělat dál. Dokud nevíme, dává smysl nekonat. Z chaosu vzniká řád… nejen ve vesmíru, při vzniku nové hvězdy, ale třeba i při početí. Je to tedy velmi funkční a miliardami let osvědčený proces. Věřte mu! 😇 3/ Konstrukce = instrukce Jakmile se naši adolescenti uklidní (a my samozřejmě také), začnou nás sami informovat o změnách a krocích. Dokonce nás mnohdy začnou sami instruovat, co a jak máme dělat. Jsou moudří, oni ví, že my to narozdíl od nich potřebujeme. Pakliže se v této chvíli osvobodíme od nastavení naší mysli, ega a z toho plynoucí dříve nastavené společenské hierarchie, budeme ochotni připustit, že to, jak věci vidí a vnímají tyto děti 21. století dává často smysl. Výsledkem bude, že nás postoje a názory této otevřené (open-minded) generace otevřou. Že se aktivuje naše kritické myšlení, které nyní v čase tolika krizí opravdu potřebujeme. Ne proto, abychom to vyřešili za naše děti, ale abychom jim dali prostor, aby to mohli vyřešit efektivně a časem ony. A když už jim v tom neumíme poradit, neměli bychom jim na té cestě alespoň zavazet. Aby mohli konstruovat (tvořit) svět, ve kterém budou žít ony i jejich děti. Kruh je uzavřen, milí. Víc vědět netřeba. Snad jen, že je každá situace jiná. Že jsme pokaždé jinak v kondici. Že máme jako dospělí taky svoje fu*k upy (průšvihy) a ty ovlivňují to, jak reagujeme. Jsme lidé, všichni. Mladí, staří, malí, velcí, chudí, bohatí. Každý konáme v daný okamžik jak nejdokonaleji umíme. To, že se to časem ukáže jako nedostatečné a my postoj přehodnotíme a uděláme to ještě jinak, je základní princip evoluce. Bez tohoto procesu nemůže být život. Takže, jestli chceme přežít, je načase přijmout i to, že se věci mohou dít a dělat jinak, než nás dříve učili. Než jsme si dříve mysleli. Než jsme byli dříve přesvědčení. Však svět kolem nás, náš svět, je dostatečným svědkem toho, jestli to bylo správně nebo ne… já svoji odpověď už znám. A co vy? Těším se, že se se mnou podělíte a jestli máte dotazy, tak se ptejte… jsem tady. 💖 Eliška Foto: Pixabay/sweetlouise 

Blog, Cesta zvědomění, Modely chování, Sebeintegrace, Vlog

Malý vhled do roku 2024

Možná vás zajímá, kam nás letošní rok povede, jaké bude mít kvality, jaké výzvy a také, v jaké energii bude tepat. Nechejte se proto pozvat k videu / rozhovoru, ke kterému jsem byla přizvána moji kamarádkou Janou Rosou, která již třetím rokem pořádá Kmen sebe-vědomých žen, pro které tento rozhovor připravovala. Věřím, že vás bude inspirovat a bavit. 😊 Eliška

Blog, Cesta zvědomění, Modely chování, Očista vykuřováním, Psychosomatika a její tajemství, Sebeintegrace

Poslední čtvrtletí roku.. co nám přinese? Rozhovor s Janou Rosou

Pomalu se blížíme k rovnodennosti a podzimnímu času… tato fáze roku má své velké kouzlo i výzvy a o těch jsme si povídaly s mojí kamarádkou Janou Rosou. Navíc vás čeká i dáreček, který jsme na rozhovor navázaly. 😊 Užijte si ho a já se těším na komentáře, jak vnímáte podzimní čas vy. 💖 Eliška P.S. Pokud vás rozhovor inspiruje, pošlete ho dále… třeba posvítí na podzimní cestu i někomu dalšímu. 😇 👇 Video najdete zde. E-shop s vykuřovadly najdete zde.

Blog, Cesta zvědomění, Modely chování, Sebeintegrace

Říct či neříct si o pomoc? Další z téměř fatálních otázek…

Většina z nás vyrostla v systému, ve kterém se daleko více vyplatilo si věci umět udělat sám. Nespoléhat se na ty kolem, protože se nevědělo, jestli se to neobrátí proti nám… chápu, taky jsem to tak kdysi měla. Leč tento systém skončil krátce po revoluci, někdy v roce 1990… hluboká minulost, není-liž pravda? Takže, pokud jsme v situaci, kdy buď padáme ústy na rodnou hroudu nebo naopak máme pocit, že nám chybí zdravé ukotvení, není rozhodně mimo mísu tento stav posdílet a případně si říci o pomoc, o inspiraci nebo mininálně jiný úhel pohledu. Už dávno neplatí, že požádání je projevem selhání či slabosti. Naopak začíná čím dál více platit, že je to projevem vnitřní síly i důvěry v toho, kdo byl osloven. Ve společném společenském vědomí se už před časem začal tento transformační posun v našich systémech přesvědčení, tedy vzorcích chování, které jsme původně převzali od svých předků. Jenže oni možnost volby neměli… ať už naši rodiče narození čerstvě kolem 2. světové války nebo naši prarodiče narození kolem 1. světové války. A už vůbec ne ti, kteří se narodili dříve v habsburské říši. Tudíž, pokud se ocitáme v pocitu, že to co se děje, je pro nás hraniční (tedy z našeho úhlu pohledu extrémní), máme možnost si požádat o pomoc. Protože právě tímto aktem získáváme moc nad situací a nepadáme tak do pocitů bezmoci, které vedou k vyčerpání těla nebo odpojení mysli. A ty pak vedou do nemoci… navíc tím znovu a znovu posilujeme roli „oběti“, kterou jsme kolektivně z dřívějších dob „podědili“. Proto, pokud ji nechceme předávat dál našim dětem, je jenom jedna cesta, jak to udělat… a bez vlastní odvahy to prostě nepůjde. Důležité je vědět, že je to náš vnitřní stav, tudíž hodnocení druhými je zcela neefektivní, neřku-li nesmyslné. Protože jim to prostě smysl dávat nemusí a nejspíš ani nebude. Šetřeme tedy svými silami na vysvětlování, obhajování a argumentaci a raději si rovnou a bez omáček řekněme o právě takovou podporu a péči, jakou právě v ten moment potřebujeme. Bez pocitů viny, selhání či nedostatečnosti. Bez strachu, že to někdo použije proti nám. Protože pokud to proti nám použije, a to se opravdu může stát, je to jeho vizitka a především jeho osobní bumerang, který vesmír velmi efektivně vrátí v pravý čas zpět. Proto, za mě je odpověď na úvodní otázku zcela jasná. Raději být a říct než nebýt a neříct. 💖 Eliška

Blog, Cesta zvědomění, Modely chování, Sebeintegrace

Srpnová meditace, tvořená měsíci srpnu i vám na míru…

Srpnová meditace nás povede do větší stability v nestabilních časech. Do většího uvolnění v napětí. A také do větších nadhledů v našich bolavých tématech. Tvořila jsem ji se záměrem přinést vám do života více lehkosti, uvolnění a důvěry ve věci příští. Odvahy nekapitulovat a i s určitými riziky konat dle svého srdce. Nechť vám slouží… 💖 Najdete ji za poplatek zde nebo formou předplatného na Pickey.

Blog, Cesta zvědomění, Modely chování, Sebeintegrace

Srpnová kuchařka modelů chování – NAJÍT SÍLU VE SVÉ KŘEHKOSTI

V měsíci srpnu budeme mít mnoho příležitostí vnímat situace, ve kterých jsme dříve měli (nebo možná ještě máme) černobílé vidění. Situace, ve kterých reagujeme naučeným způsobem, na základě systémů přesvědčení, které jsme o sobě, o druhých nebo o světe získali a přijali. Obvykle proto, abychom se obrnili proti všem zraněním, bolístkám, zradám i nelaskavým jednáním. Ale i přesto, jak moc a jak dlouho nám sloužili, můžeme mít pocit, že už nám s nimi není dobře. Dostat se ke všem hlubokým zraněním však nebývá snadné, protože bývají schovány hluboko pod slupkou. Mnohdy jsme se naučili schovat se za pomyslné brnění, abychom vypadali statečně a silně. Abychom nebyli vnímání jako někdo slabý, nedostatečný. Abychom byli pro ostatní milovatelnými… protože ti, kdo bývají silní jsou těmi, kterým se dostává ocenění, uznání, přijetí i lásky. A tohle byly vzorce, ve kterých jsme často vyrostli. Srpen právě tyto vzorce bude vytahovat skrze situace, ve kterých půjde o naší sílu. Ať už tu mentální nebo tu fyzickou. Případně i tu emocionální. Což dříve mohlo znamenat nenechat se dostat do slabosti, do emocí a už vůbec ne do jejich projevu. Časy se mění… Máme tady rok citlivosti a naladění se na svoji esenci, a tak přichází také čas na pravdu. Na opravdovost. Na autenticitu… na to, být se sebou v jednotě, aniž bychom se v mnoha situacích cítili oddělení od svého hlubokého Já. Srpen bude skrze cesty do emočních situacích podporovat nalezení naší vnitřní hluboké rovnováhy, jednoty… naší monády, ve které všechno obsahuje vše a nic není od ničeho odpojené. Kde je zranění součástí léčení a léčení součástí zranění. Ve které porozumíme cyklu vzájemného ovlivňování a obohacování, aniž bychom měli potřebu vynášet soudy na tím, co je dobré a co zlé. Co je správné a co špatné. Abychom tuto rovnováhu mohli nalézt, abychom porozuměli tomu, co nás zraňuje a co naopak léčí, bude potřeba, abychom s tím byli ve spojení. Abychom to žili. Aby tyto nové vzorce, nové zkušenosti vyplynuly z toho, že to zkusíme… že zariskujeme ve jménu nového poznání a dovolíme se, možná po opravdu dlouhé době, nechat se dovést do hlubin svého Já až ke svým vlastním a přirozeným emocím. Nahlídnout na své obavy a strachy. To proto, abychom uviděli, které jsou ještě opravdu platné a pro nás prospěšné, a které jsme jen podědili, ale už je ve skutečnosti nepotřebujeme…. a tak je čas je odložit.  Měsíc srpen bude vyžadovat naši sílu, ale nikoliv tu vnější. Tu naučenou a natrénovanou. Ale tu vnitřní, která není vidět, a za kterou obvykle nedostáváme bezprostřední ocenění, protože je schována. Tu, o kterou se můžeme doopravdy opřít, když naše emoce vyplaví pocit melancholie, odpojení se od své esence nebo pocity nedostatečnosti a nedocenění. Naši vnitřní pravdu, bez ohledu na to, v jaké rodině, společnosti či době jsme vyrostli. Jaké jsme měli rodinné podmínky nebo rodiče. Tu pravdu, která na nás „křičí“ od počátku a jen jsme ji možná neslyšeli a nebo jsme měli strach ji slyšet, protože by to bylo příliš nebezpečné a riskatní. Většina z nás už dlouho v takových podmínkách nebydlí, nežije… už dávno nám není diktováno, co můžeme a co nemůžeme, a přesto žijeme ve stereotypech a vzorcích, které z toho vychází. Tak je načase, v tempu a vibracích měsíce srpna, chopit se příležitosti a posvítit si na to, kdo jsme my jako unikátní a jedinečná bytost. Jako bytost zahrnující své mužské i ženské předky. Jako bytost obsahující jak energii muže, tak i ženy. Jsme dokonalými a úplnými už ze své podstaty a jediné rozdělení pramení z našeho systému přesvědčení. A protože je jenom a jenom náš, nikdo jiný to za nás „nespraví“.  Pojďme se tedy vydat na srpnovou cestu plnou protipólů, které však budou vyplavovat naše opravdové emoce, naše opravdové pravdy i zranění bez nutnosti kohokoliv obviňovat či soudit. S vědomím, že jsme si na nějaké úrovni přesně tuto cestu vybrali a můžeme důvěřovat naší duši, že přesně ví, co dělá. Ať už to zvenku vypadá jakkoliv… protože ať chceme či nechceme na počátku cesty každého z nás byla láska. Mohla mít mnohé podoby, přesto to byla láska. Příběhy zrození nebo ještě spíše početí jsou nesmírně zajímavé a rozmanité. Někdo se rozhodl být rodičem pro lásku k druhému, někdo pro lásku k rodičům, další pro lásku k sobě a i když to tak nevypadá, vždy ji tam nakonec najdeme. Jen se ta pravda málokdy nachází na povrchu. Ty největší poklady se skrývají v truchlicích, v jeskyních, hluboko pod povrchem. Vždyť o tom jsou všechny pohádky, které slýcháváme už od dětství. Najít odvahu, postavit se vlastnímu strachu a objevit to nejcennější, za co stálo nakonec bojovat. A proto přichází srpen. Aby otevřel poklady v našich srdcích i za cenu, že nás to na chvíli dostane z rovnováhy. Že to na chvíli rozvibruje naše emoce. Že možná budeme mít na chvíli pocit, že selháváme… ale věřte, že nakonec získáme ten největší dar v podobě své opravdové vnitřní síly. Vždyť i ta truhlice plná pokladů obsahuje diamanty. Kameny, které jsou nejtvrdšími, ale zároveň i nejkřehčími… a v tom je jejich největší krása. Možná i proto jsou nazývány slzami bohů. Tak pojďme zářit jako diamanty a cítit se dokonalými i v situacích, kdy pláčeme a jsme zraněnými, milí a milé. 💖 Eliška

Blog, Cesta zvědomění, Modely chování, Sebeintegrace

Srpnová kuchařka modelů chování – podcast

Srpen nám bude přinášet situace a výzvy, u kterých můžeme mít pocit, že jsou ode zdi ke zdi. Ať už tak budeme konat my nebo ti druzí. Může to být tak extrémní, že už to hlava a mysl nebudou stíhat a raději se přepnou do módu „off line“. Pocit odpojení, odloučení a melancholie pak bude přirozeným vyústěním situace. Jak z toho ven a co vše se kolem nás ještě bude dít? To jsou informace, které vám přinese tento podcast. Poslechnout si ho můžete za poplatek zde nebo v rámci předplatného, také na Pickey.

Blog, Cesta zvědomění, Modely chování, Sebeintegrace

Kde hledat důvěru?

Obavy a strachy jsou přirozeným mechanismem, který nás má chránit. Je to ten mechanismus, který určuje, jestli ztuhneme nebo začneme utíkat. Jestli se bude vyplavovat stresový hormon kortizol či adrenalin… V takových situacích se nám mnohdy nedostává ani pocitu důvěry, o který bychom se mohli opřít, ani jasného myšlení, které by nám dokázalo vše srozumitelně vysvětlit. Bývá to taková past, ze které hledáme cestu ven jen opravdu těžko. Navíc, v jako každé pasti, nastupují v zápětí pocity zoufalství, bezmoci či kapitulace. Znáte to v nějakých situacích? Potkáváte se s tím? Jsem si téměř jistá, že je to téma každého z nás. Jen to máme každý v trochu jiných kulisách. V dnešním krátkém inspirativním zamyšlení se chci dotknout obav, tedy tam, kde máme nedostatek důvěry, že se věci vyvinou podle našich přání. Tam, kde nastupuje nespokojenost a možná i hněv, protože se „to“ neposouvá tak rychle a efektivně, jak potřebujeme a my pochybujeme nad tím, jestli se to vůbec podaří. Často tyto situace souvisí s někým druhým, kdo je v daný okamžik do tématu zapojený či zúčastněný, a tak si můžeme připadat ponecháni na holičkách. A velmi často je s tím spojený pocit, že vlastně nemáme možnost volby, což může o to více prohlubovat roli oběti, ke které tíhneme v určitých situacích každý. Co ale s tím? Jak z toho ven? Je jasné, že druhého nikdy nedonutíme k tomu, co doopravdy a ze srdce nechce. Obzvláště, pokud je jeho srdce pevně ve své víře. Už to zkusili na Ježíše, Jana Husa, Miladu Horákovou a jiné, a tak je výsledek všeobecně známý. Kde je síla srdce, není jiná síla, která by ji převálcovala. Tudíž bojovat s druhým, který to má nastaveno jinak, je Don Quijotská práce bez valného výsledku. A je celkem nepodstatné, proč to ten druhý takto má, či chce… je to jeho svaté právo vnímat věci podle svého „těsta“. My máme naopak svaté právo být kvůli tomu naštvaní, vzteklí, zranění, ukřivnění, uražení či cokoliv jiného, co se nám z emočního pole vyplaví. Vše je v pořádku a emoce jsou palive pro pohyb „vpřed“, tedy ke změně. Vše je v pořádku a přesto je nám v tom mizerně. Tááákže, co s tím, Eliško? Úplně slyším vaše hlasy a jsem za ně ráda. Nejsem spasitelkou, tak vám neřeknu, co s tím. Ale řeknu vám, jak si pomoci, aby nám v tom bylo alespoň lépe. A cestou, jak z těchto pocitů ven, leží a stojí v sebedůvěře a v důvěře. Že i když to teď vypadá, jak to vypadá, že to dopadne dobře… Lehce se řekno, těžko se dělá, je obvyklá dobrá připomínka, kterou slýchávám. Tak nabízím řešení „lehce se řekne, lehce se dělá.“ Souhlasíte?  Ať už se situace týká kohokoliv a čehokoliv, vzpomeňme si na dětství. Vlastní nebo našich dětí… učili jsme se chodit. Stoupli jsme si a spadli a opět jsme se vyškrábali nahoru a opět spadli. Mnohokrát to bylo s boulí, ale vnitřní síla i podprahová důvěra nás vedly dál s pevným přesvědčením, že to jednou zvládneme. A tak jsme tuto výzvu opakovali tak dlouho, až jsme jednoho dne stáli na vlastních nohou. Vybavte si právě teď ten pocit vítězství bez ohledu na to, před jak dlouhou dobou k tomu došlo. Dejte tomu právě teď trochu své pozornosti a zvnitřnění.  Od tohoto okamžiku nebylo důležité jak dlouho to trvalo a kolik to stálo sil a bebínek. Platila jen ta síla, která tryskala z našich hlubin.. hrdost, sebedůvěra, sebepřijetí, sebeláska. Pouze toto zůstalo…. Vraťme se nyní k našemu aktuálnímu tématu. Co kdybychom i tady dovolili přijmout myšlenku, že se to jednou podaří. Že se to stane, a že do té doby nemusíme vynášet soudy. Ani nad sebou, ani nad druhými. Že je to proces, který zraje zevnitř a nikdo z venku nedokáže říct, jak dlouho to bude trvat. Jak bychom se potom v té situaci cítili? Měli bychom více pokory? Více klidu? Více uvolnění? „Nadýchněte“ teď do sebe ten pocit, jaké by to bylo. Pokud ho cítíte, cítíte také ten ústup tlaku na sebe i druhé. A kde není tlak není protitlak. Kde není vzdor není odpor… jen přijetí. A přijetí přináší akceptaci, klid a mír. A já vím, že jednou se k tomu i jako lidské společenství dostaneme… tak jednou, moji milí. 💖 A do té doby se těším na vaše komentáře i sdílení. 😇 Eliška Foto: Lisa Runnels / Pixabay