Blog, Cesta zvědomění, Férová výchova, Mezigenerační komunikace

Socializace… a co s ní?

Určitě jste už slyšeli o socializaci… Nemá to se socialismem nic společného, ač některé prvky tohoto směru to nese…  Dle mnohých příruček se má dítě socializovat, tedy být vedeno dle vědomí a svědomí dospělého a systému do takového prostředí, kde se naučí sociálním interakcím. Především pak modelům chování jako spolupracovat, respektovat, podřídit se, dělit se, obětovat se, popřít se, aj. Za aktivního navádění dospělého… Jenže každý dospělý bude navádět dítě na základě vlastních zkušeností a svých vlastních modelů chování, z nich vyplývajících. Tedy každý dospělý v roli průvodce bude socializovat dítě jinak. Ten, kdo je přirozeně introvert, bude mít pochopení pro dítě, které se hned zapojovat nechce, a to v žádném výše zmíněném směru. Extrovert bude nejspíš tlačit proti vůli dítěte, protože být v kolektivu a aktivně se podílet a zviditelňovat je pro něj super. Prvorozený bude mít pochopení pro to, že se dítě odmítá o hračku dělit, protože v jeho zkušenostech je ztráta (pozornosti, hraček, výhod) díky dalším sourozencům. Druhorozený „lakotu“ nesnese, protože mu přijde dělení přirozené a jen málokdy zažil, že je něco jen jeho, protože většina věcí byla poděděná… Každý dospělák dělá bezesporu to nejlepší, co v daný okamžik umí, nicméně děti 3. tisíciletí, jak říkáme upgradované děti, jsou si daleko více vědomy svých potřeb a vnitřních nastavení a jen tak se sebou manipulovat nechtějí nechat. Proto se zdá i jejich socializace, i přes snahu rodičů i pedagogů a jiných dospěláků, komplikovanější. Proto zůstávají déle v postelích rodičů. Proto daleko jasněji vyjadřují svůj nesouhlas i za cenu odmítnutí. Daleko méně se bojí ztráty sympatií a lásky, protože jsou si daleko více vědomy bezpodmínečné lásky, o které předcházející generace neměly moc páru. Ne, že by neexistovala, ale nebyla demonstrována, prezentována, vyjadřována, ani zvědomována. Ba naopak, způsob, jakým byla vyjadřována neměl často s láskou vlastně nic společného… byl orientován na výkon. A co s tím? Že se nedají, nenechají socializovat tak, jak bylo dříve zvykem? Že bojují samy za sebe a klidně proti všem? Zkusme si představit prvobuňku. První vajíčko v těle dívky, které má dozrát. První spermii v těle chlapce, která má dozrát. Jen tyto buňky, skryté hluboko uvnitř, přesně ví, kdy je správný čas… Našimi modely chování můžeme zvenku aktivovat tvorbu hormonů, ale právo volby má vždy tělo náctiletého. Jasně, můžeme do něj „nasypat“ hormony a určit tak čas, kdy se to stane, ale je to vždy k neprospěchu těla a vždy se to v konečném důsledku obrátí proti dítěti. Nebo můžeme v roli dospělého opečovat naši mysl a emoce, abychom dokázali dát tělu dítěte tolik času, kolik potřebuje, bez strachů a pochybností, co je špatně… v důvěře, že vše se odehraje přesně v ten čas, který je pro dítě ten nejlepší… A co kdybychom totéž dokázali i v otázce socializace? Dovolili si netlačit dítě kam nechce? Dali mu jen prostor a inspiraci, kterou potřebuje, ale nechali rozhodnutí na něm? Pokud mu důvěřujeme, můžeme důvěřovat i sobě. A pokud nedůvěřujeme sobě, v roli rodiče, jak můžeme důvěřovat dítěti? A teď ruku na srdce – pak to ovšem není otázka socializace dítěte, ale naší vlastní cesty k sobě. Možná nás taky socializovali dříve, než jsme stihli poznat sami sebe. Než jsme dokázali najít vlastní sílu se postavit za sebe, v důvěře, že i přesto budeme milováni a akceptováni. Možná nám chybí sociální kontakt s naším vlastním vnitřním dítětem. Pojem sociální vychází z lat. socius, tedy „společník“…Možná jsme se stali dříve společníkem nebo společnicí pro ostatní, než sami sobě. Ajaj, společník či společnice někomu druhému? To už nemusí být prima role… zvláště, když to nechceme dělat! Pak z ní často vyplývá hněv, protože jsme nespokojení… kdo by v této roli nebyl? Proto, jestliže máme dítě, které se jen tak socializovat nedá, pojďme se od něj učit něco o sobě. Pojďme dopečovat pomyslné díry v našem sebepoznávání. Pojďme hledat, kdy a v čem můžeme být sami sobě nejlepšími společníky… kdy, jak a v čem můžeme sami sebe bavit, obdarovat, respektovat a se sebou spolupracovat, tedy pracovat na vlastních projektech, tématech, vztazích a touhách… Dovolme si vidět tohle téma jinak… Prospěje to dozajista všem!

Blog, Cesta zvědomění, Kineziologie

Červen – čas na nová pravidla…

Červen je ve své polovině a v každodennosti ukazuje, že je rozhodně tvořivým měsícem… 😍 Tak si dovolím malé propojení indicií a zvědomění toho, co kolem sebe můžeme vidět. Třeba vás to bude inspirovat k novým vhledům či odvážnému konání, ale ještě více doufám, že naleznete v některých uvedených myšlenkách svoji podporu, která vám dodá sílu, být sám se sebou v souladu a v rovnosti. 💖 Červen je měsícem, ve kterém budeme moci potvrzovat naši „tvorbu“ prvních měsíců… bude ve své originalitě zhmotňovat vše, co už dávno v našich srdcích křičí, že chce ven. I za cenu, že budou porušena pravidla, která nám byla od malička vštěpována, a ve jménu kterých jsme spoustu let byli k sobě necitliví, přehlíželi jsme své potřeby, cítili se sami sebou nevyslyšení a zrazení. Často ve velkém smutku a bezmoci… 😔 Je to velmi evoluční měsíc… nikoli revoluční. EVOLUČNÍ! Už nechceme bojovat s větrnými mlýny, už nechceme bojovat s názory a postoji druhých. Už nechceme bojovat a padat únavou, vyčerpaní ve sklíčenosti marným bojem… Chceme měnit věci na základě nových poznatků a informací z vnějšího světa. Informací už máme v tuto chvíli dost. Už také víme, že změna musí přijít zevnitř. V našem postoji. Tím, že budu stát za sebou, ne za někým jiným. Už víme, že spoléhat se na to, až se změní věci kolem nás, znamená i nadále zůstat ve smutku a v pocitech viny, že jsme sami sebe nechali na holičkách… 😔 Základním pravidlem evoluce je, že se něco pravidlům vymkne. Jsme tedy konečně ochotni porušit pravidla nastavená společností, rodinou, různými ústavy či systémem? Jsme ochotni tvořit s vědomím, že právě tyto změny nás činí na svém životě zainteresovanými? Jsme ochotni nastavit svoje vlastní pravidla v dávno rozehrané hře nebo alespoň vyjádřit, že ta stávající nám nevyhovují, nebudeme v nich pokračovat a jsme připraveni hledat společně nová, která nás všechny budou bavit? Jsme ochotní být k sobě upřímní a konající, nikoli jen remcající si pod vousy? Jsme ochotni být tím průkopníkem, který přijde s novým nekonvenčním řešením? Jsme ochotni se bavit sami se sebou, nikoli jen a pouze s těmi ostatními a cítit se sami sebou vyslyšení? Jsme? 💪 Červen nám dává pro všechny tyto kroky obrovskou podporu, abychom si byli vědomi svého cíle a cítili se na svém životě účastni. Vědomě zúčastnění… v rovnosti k sobě i ostatním. Důvěřující, že odvážnému štěstí přeje a vědomi si, že se na sebe můžeme spolehnout. Protože my sami se sebou každý večer uleháme do společného lože a ráno z něj vstáváme. Nikomu jinému nejsme za ty roky toliko dlužni jako sami sobě… A v dluhu se nežije nikomu dobře. Ani tomu, kdo dluží, ani tomu, komu je dluženo… vždycky je to nerovnováha, disharmonie, špatná hra. A život by neměl být špatnou hrou. Měl by nás bavit a přinášet spolupráci s ostatními. Spolupráci, nikoli nějakou formu otroctví či vztahu, ve kterém se cítíme být poražení, ale spolupráci plnou tvořivosti, inovace a pozitivních změn. Protože změna je život! Evoluce je život! 💖 Možná cítíme, že je načase vykročit z role oběti, ve které jsme se ve strachu z toho, že nebudeme milováni a přijímáni takoví, jakými jsme, zasekli a sebetrestáme se v pocitu, že jsme nepřijatelnými. A výsledkem může být hořkost a znechucení nad životem samotným… Jaká zábava? Jaké změny? Život, svět, Vesmír nás zradil a nechal na holičkách! Znáte tuhle bezmocnou bolest plnou sklíčenosti? Vězte, že klíč ke dveřím, které máme ve svém srdci, vlastníme jen a jen my! Nikdo jiný je nemá právo odemknout! Může vám je ukázat, posvítit, umést cestičku, ale nikdo nemá právo je za nás odemknout! Co s touhle informací uděláme? 💪 Budeme před nimi dál stát s pocitem totálního žalu a pocitu viny, se ztuhlými nohami v křeči (křečové žíly) nebo se rozhodneme udělat něco odvážného, evolučního s vědomou akceptací sami sebe a otevřeme je, rozkopneme, vyrazíme? Abychom se konečně dozvěděli, jestli jsme milováni bez podmínek? Milováni, když jdeme vlastní cestou? Blízkými, rodinou nebo dokonce sami sebou? Jsme ochotni se vidět, slyšet i vnímat takoví, jací jsme? Bez masek, převleků a společenských klišé? Autenticky, v přirozenosti a sebelásce? 💖 Harmonie, kterou červen podporuje, je o rovnováze. Možná máme pocit, že má červen do rovnováhy opravdu daleko… 😍Ale, už jste někdy viděli váhu, která by při vážení nerozkmitala své misky? Která by nebyla nejprve v pohybu, aby se zastavila na vyváženosti obou stran? Ano, i my a svět kolem nás, je pomyslná váha… pokud má být vše vyvážené, potřebujeme obě polarity našich kvalit, modelů chování i emocí. Jen jedna strana je neúplným řešením… Bez protikladných sil by nefungoval ani Vesmír. Buď by se Země spálila o Slunce nebo odletěla do hlubokého vesmíru…. A i každý z nás máme tuto vnitřní vyváženost trošku někde jinde. Žádná universální není! Zkusme uplatnit pravidla oběžné dráhy planety Země na Jupiter a bude průšvih… Proto nežijme rovnováhy druhých, ale stoupněme si do vlastních oběžných drah. Prospějeme tím sobě, ale i druhým… 😇 Evoluční měsíc… nechme se inspirovat a vytvořme nová, zábavná, radostná a inovativní pravidla našeho „Člověče, nezlob se“ s vědomím, že naše konání může v druhém vyvolat emoce. Emoce, které ho mohou inspirovat v jeho změnách, bude-li moudrým. Protože emoce jsou pohyb. A pohyb je změna… A změna je evoluce. 👍 Blížíme se k letnímu Slunovratu. Nádherný čas k tomu si posvítit na nové verze našich starých, zažitých her… 😇Nádherný čas vnést světlo do temných koutů našich duší. 😇Nádherný čas, posvítit si sami na sebe a přiznat si, co nám v naší hře vadí… a pak? Hodit kostkou… protože to, nejhorší, co se může stát je, že někoho pošleme zpátky „do domečku“. Ale s tím rizikem přece začal hru jménem „život“ hrát… Stejně jako každý z nás. Ale naštěstí máme náruč, objetí, podporu a ta se dá vždycky skvěle uplatnit. Ta platí pořád! 🙏 Tak krásnou červnovou, novou, upřímnou a evoluční hru, moji milí! 💖