Blog, Cesta zvědomění, Férová výchova, Mezigenerační komunikace

Socializace… a co s ní?

Sám sobě kapitánem…

Určitě jste už slyšeli o socializaci… Nemá to se socialismem nic společného, ač některé prvky tohoto směru to nese… 

Dle mnohých příruček se má dítě socializovat, tedy být vedeno dle vědomí a svědomí dospělého a systému do takového prostředí, kde se naučí sociálním interakcím. Především pak modelům chování jako spolupracovat, respektovat, podřídit se, dělit se, obětovat se, popřít se, aj. Za aktivního navádění dospělého…

Jenže každý dospělý bude navádět dítě na základě vlastních zkušeností a svých vlastních modelů chování, z nich vyplývajících. Tedy každý dospělý v roli průvodce bude socializovat dítě jinak.

Ten, kdo je přirozeně introvert, bude mít pochopení pro dítě, které se hned zapojovat nechce, a to v žádném výše zmíněném směru. Extrovert bude nejspíš tlačit proti vůli dítěte, protože být v kolektivu a aktivně se podílet a zviditelňovat je pro něj super. Prvorozený bude mít pochopení pro to, že se dítě odmítá o hračku dělit, protože v jeho zkušenostech je ztráta (pozornosti, hraček, výhod) díky dalším sourozencům. Druhorozený „lakotu“ nesnese, protože mu přijde dělení přirozené a jen málokdy zažil, že je něco jen jeho, protože většina věcí byla poděděná…

Každý dospělák dělá bezesporu to nejlepší, co v daný okamžik umí, nicméně děti 3. tisíciletí, jak říkáme upgradované děti, jsou si daleko více vědomy svých potřeb a vnitřních nastavení a jen tak se sebou manipulovat nechtějí nechat. Proto se zdá i jejich socializace, i přes snahu rodičů i pedagogů a jiných dospěláků, komplikovanější.

Proto zůstávají déle v postelích rodičů. Proto daleko jasněji vyjadřují svůj nesouhlas i za cenu odmítnutí. Daleko méně se bojí ztráty sympatií a lásky, protože jsou si daleko více vědomy bezpodmínečné lásky, o které předcházející generace neměly moc páru. Ne, že by neexistovala, ale nebyla demonstrována, prezentována, vyjadřována, ani zvědomována. Ba naopak, způsob, jakým byla vyjadřována neměl často s láskou vlastně nic společného… byl orientován na výkon.

A co s tím? Že se nedají, nenechají socializovat tak, jak bylo dříve zvykem? Že bojují samy za sebe a klidně proti všem?

Zkusme si představit prvobuňku. První vajíčko v těle dívky, které má dozrát. První spermii v těle chlapce, která má dozrát. Jen tyto buňky, skryté hluboko uvnitř, přesně ví, kdy je správný čas… Našimi modely chování můžeme zvenku aktivovat tvorbu hormonů, ale právo volby má vždy tělo náctiletého. Jasně, můžeme do něj „nasypat“ hormony a určit tak čas, kdy se to stane, ale je to vždy k neprospěchu těla a vždy se to v konečném důsledku obrátí proti dítěti. Nebo můžeme v roli dospělého opečovat naši mysl a emoce, abychom dokázali dát tělu dítěte tolik času, kolik potřebuje, bez strachů a pochybností, co je špatně… v důvěře, že vše se odehraje přesně v ten čas, který je pro dítě ten nejlepší…

A co kdybychom totéž dokázali i v otázce socializace? Dovolili si netlačit dítě kam nechce? Dali mu jen prostor a inspiraci, kterou potřebuje, ale nechali rozhodnutí na něm?

Pokud mu důvěřujeme, můžeme důvěřovat i sobě. A pokud nedůvěřujeme sobě, v roli rodiče, jak můžeme důvěřovat dítěti? A teď ruku na srdce – pak to ovšem není otázka socializace dítěte, ale naší vlastní cesty k sobě.

Možná nás taky socializovali dříve, než jsme stihli poznat sami sebe. Než jsme dokázali najít vlastní sílu se postavit za sebe, v důvěře, že i přesto budeme milováni a akceptováni. Možná nám chybí sociální kontakt s naším vlastním vnitřním dítětem.

Pojem sociální vychází z lat. socius, tedy „společník“…
Možná jsme se stali dříve společníkem nebo společnicí pro ostatní, než sami sobě. Ajaj, společník či společnice někomu druhému? To už nemusí být prima role… zvláště, když to nechceme dělat! Pak z ní často vyplývá hněv, protože jsme nespokojení… kdo by v této roli nebyl?

Proto, jestliže máme dítě, které se jen tak socializovat nedá, pojďme se od něj učit něco o sobě. Pojďme dopečovat pomyslné díry v našem sebepoznávání. Pojďme hledat, kdy a v čem můžeme být sami sobě nejlepšími společníky… kdy, jak a v čem můžeme sami sebe bavit, obdarovat, respektovat a se sebou spolupracovat, tedy pracovat na vlastních projektech, tématech, vztazích a touhách…

Dovolme si vidět tohle téma jinak… Prospěje to dozajista všem!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *