Také znáte toto krásné české pořekadlo? Pořekadlo, které v různých podobách dostupné snad ve všech jazycích… Tak si dovolím přinést jen krátkou inspiraci. Třeba právě nyní, v měsíci září, zaujme a doprovodí do hlubokého vnitřního prostoru našeho zvědomění. Však právě proto si říkám „průvodkyně na cestě zvědomění“. Tak se nechejte pozvat k malé vnitřní pouti… 🥰

Každý z nás ulehá večer do postele a v pomyslném balíčku má mnoho nových i starých zkušeností, zážitků a lekcí. Některé povedené, jiné méně. Jsme plni různých pocitů a myšlenek, a každý má jinou techniku i dovednost vše propustit a zpracovat tak, aby nás to v procesu usínání nebrzdilo a nepřetěžovalo. Vědomě víme, že se tento večerní „brainstorming“ v nějaké míře děje a je to tak v pořádku.

Ne vždy jsme si ale vědomi, že uvolnění, zpracování a propuštění potřebuje i naše tělo. Jednou lehneme a spíme. Jindy lehneme a začneme se převalovat, než najdeme tu správnou polohu. A někdy lehneme, hledáme, nenacházíme ani polohu, ani spánek. Chrám naší duše, naše tělo, bývá totiž často opomíjeno v procesu psychohygieny úplně nejvíce.

Co kdybychom připustili, že má vlastní inteligenci a převalováním dělá přesně to, co ho přivede do uvolnění a následně rovnováhy? Co kdybychom přijali, že je to léčivý proces, nikoliv problém? Co kdybychom mu v takový okamžik vyjádřili vděk a úctu a nechali ho „mlít se“ tak dlouho, jak potřebuje s důvěrou, že díky tomu vstaneme ráno odpočinutí a fyzicky více zharmonizování? Vystřídal by hořkost a frustraci vděk a úcta?

Zkuste na chvíli právě teď zavřít oči, nacítit se na večerní „postelový proces“ a přistoupit k němu jako k léčivému procesu. Jaké pocity přichází? Pokud se objeví smutek a slzy, protože nám dojde, jak dlouho jsme naše tělo vinili z nedokonalosti, tak je nechme protéct jako léčení…

Někdy nám může usínání také ukázat, jak jsme na tom s loajalitou sami k sobě. Opravdově… Pokud máme nutkavou potřebu se po ulehnutí převalovat, přesouvat a „mlít“, ale neděláme to, abychom náhodou nerušili druhého, tak máme okamžitou odpověď na to, jak moc sloužíme vlastnímu tělu. Fyzické potřeby druhého stojí před fyzickými potřebami našeho těla. Uf, tohle fakt nechceme slyšet… přesto, je to právě takto.  Život není černobílý… a proto, někdy si dovolme vzít ohled na druhého a někdy, vyhovme vlastnímu tělu. Věřme mu, že ví, proč to potřebuje. Protože pokud nebudeme fyzicky v pohodě my, nebudeme moc podpořit a podepřít druhého. Takže nakonec není nikdo vítězem… 

Tak posílám mezi vás zářijovou výzvu, abyste si v tomto měsíci dovolili vědomě a intenzivně vnímat, co potřebuje tělo poté, co ulehnete do postele. A také, a především, abyste mu vyhověli ve všech bodech… a následně sledovali, jak se vám bude ráno vstávat. Co bude jinak v mysli, v srdci i v těle. 😇

A já se už moc těším na vaše komentáře a postřehy. 🥰

Eliška