Blog, Cesta zvědomění, Modely chování, Sebeintegrace

PARTNERSKÉ VZTAHY a jejich výzvy…. byla beseda, bude záznam… 🤩

Cyklus besed v útulném kavárenském prostředí vznikl z touhy přinášet „náročná“ témata v uvolněné atmosféře, kde za podpory dobrého jídla a pití vidíme mnohé ve větší lehkosti… inspirace, povzbuzení, naděje, nástroje a dobrovolné sdílení jsou hlavními benefity této akce. A já jsem opravdu velmi vděčná, že mám tu možnost. Díky vám i díky „Peti 🤍 Piknik“… 🥰 Včera proběhla beseda z cyklu NAŽIVO na téma Partnerské vztahy a jejich výzvy v útulné a krásné kavárně Piknik . Byli jste úžasní, odvážní, otevření a já tak moc děkuji, že mám vaši důvěru a mohu vás povzbuzovat a inspirovat. Dokonce na besedu přišli i muži a to mě potěšilo obzvláště. 🤩 Dotkli jsme se tolika modelů chování, partnerských bloků i „fu*k upů“, spousty starých vzorců, které se nás v harmonických vztazích blokují… přiznávám, opět jsme se do plánovaných 120 minut nevešli. 🙈😂😂 Ale soudě i podle vašich zpětných vazeb to za to stálo… DĚKUJI, ŽE JSTE DORAZILI! 🙏💖 Osobní kontakt je prostě osobní… 🥰 Protože jste volali po možnosti si zakoupit besedu ze záznamu, tak jsem tentokráte vyhověla a udělala záznam tak, aby byla zachována anonymita účastníků a splněny podmínky GDPR. Úhel snímání není asi z profesionálního hlediska díky tomu ideální, ale nejde o vizuální stránku mé osoby, ale především o informace. A audio je díky blízkosti nahrávacího zařízení dostatečně slyšitelné, aby došly informace skrze digitální prostředí až k vám. 😇 Takže vše cajk… záznam projde jen korekturou barev a sem tam nějaké audio doladění, bude otitulkováno a půjde do prodeje. Takže za pár dnů sem vložím link, skrze který bude možné záznam zakoupit. 😊 A jen pro představu, co si odnesli včerejší účastníci, přikládám pár citací: „Krásná debata, zamyšlení do své duše, děkuji.“ „I když jsem neměl žádná očekávání, přesahovalo to všechny pomyslitelné. 🧡 Děkuji!“ Mám radost a přeji vám všem, ať jsou vaše vztahy harmonické, i s občasným rozladěním. Protože i „jamování“ má své kouzlo… 😍 Eliška

Blog, Cesta zvědomění, Sebeintegrace

Registrace na tanečně emocionální akademii pro rok 2024 SPUŠTĚNA!

Jak mnozí víte, už potřetí se bude konat devítiměsíční program pro ženy. Jeho záměrem je v laskavosti a bezpečném prostředí, za zvuku velmi různorodé hudby, meditací a technik projít příštím rokem. Podpořit jedinečnou cestu každé z účastnic a povzbuzovat je k novým volbám, aby žily své životy. 😇 To vše v souladu s jejich myslí, srdcem i tělem. V souladu jejich individuality i jejich společenství, ve kterých žijí. V souladu konání i regenerace… 🥰 Více se o tomto nádherném programu dozvíte zde. Najdete tady také reference z předchozích ročníků, stejně jako registrační formulář. Ale moc nečekejte… zbývají poslední místa. STARTUJEME V LEDNU! 💖❄💃 Moc se těším na uzavřenou a důvěrnou skupinu deseti žen, se kterými příští rok půjdeme vedle sebe. 🥰 Eliška

Blog, Cesta zvědomění, Modely chování, Sebeintegrace

A co když je to jinak…. téma traumatizace z jiného úhlu pohledu.

Nadějí se nám stal cyklus IVF neboli umělé oplodnění s technikou ICSI, kdy dochází k umístění spermie přímo do vajíčka pomocí jehly. Nic moc představa, ale stalo se a podařilo se. Po devíti měsících jsem přivedla na svět našeho syna. Pomocí císařského řezu. Měla jsem porodní plán, který nebyl dodržen, protože se při zátěžovém testu ukázalo, že moje gymnasticky „nabušené“ břicho, plné silných břišních svalů nedává mnoho prostoru pro relativně velké miminko. A i když přístroje ukazovaly již rozjeté kontrakce, já necítila vůbec nic. Narozdíl od malého, který začínal kolabovat… a tak přišla na řadu chirurgie. Proč o tom celém píšu? Protože čtu mnoho článků o tom, jak dokonale porodit. Jak traumatizující pro matku a dítě „chirurgické porodní techniky“ jsou. Jak bez přiložení dítěte nefunguje bonding. Jak bez dotepání pupečníkové krve dochází k traumatizaci miminka. A mnoho jiného… no, tak já vám k tomu napíšu svůj vlastní pohled. Chcete? Jestli ne, zavřete prohlížeč a uvidíme se jindy. 😉😍 Chci vám nabídnout svůj úhel pohledu, který nabízí, že trauma (a nejen to porodní) nastává tam, kde je prostor pro pochybnosti. Pro pochybnosti na mentální úrovni…. kde nejsme v důvěře v sebe, natož v jiné. Kde vnímáme to, co se stalo jako chybu. Kde náš systém přesvědčení a názory či postoje druhých vytváří pocit, že se něco pokazilo. Nemusí to tak ale být a v rukou to máme jen a jen my sami. Což je velmi osvobozující uvědomění… 😊💖 Pakliže totiž mysl zůstává v situaci s námi a podporující, s vědomím, že to co se děje je v nejlepším zájmu všech zúčastněných, nevytváří se žádná budoucí traumata. 🙏  Pokud zůstáváme v sebejistotě, že jsme udělali maximum, a že jsme v daný okamžik nemohli udělat více, nenastává rozpor mezi myslí a srdcem. Nenastává rozporuplnost. A místo traumatizování přichází odevzdání a pokora. Ano, a je to tak – někdy je třeba se kořit plánům vesmíru / Boha / osudu, jak kdo chcete. 😇 Když uvolníme v daný okamžik emoce a vyjádříme pocity, které právě v ten okamžik vnímáme či cítíme, nevytváří se žádný přetlak, který způsobuje pocity (sebe)zneužití a selhání. Jsme v harmonii s naší cestou, která holt vypadá jinak, než jak vypadaly původní plány. 🥰 Není prostor pro pochybnosti, protože se žádná chyba nestala. Jen něco se v té které situaci vytvořilo jinak.  Pakliže tedy máme ve svém životě situace, u kterých máme pocit, že jsme z ní traumatizováni, dovolme si nalít čistého vína a řekněme si, jestli jsme mohli něco udělat jinak. Pokud dojdeme k závěru, že ano nebo že jsme to vlastně intuitivně už předem věděli, tak si odpusťme. Kdybychom to uměli jinak a lépe, tak bychom to udělali jinak a lépe. Pokud máme ve svém životě situace, u kterých máme pocit, že jsme tím někoho traumatizovali (třeba naše dítě), tak udělejme totéž. A pak se zaměřme na esenci té situace, na její výsledek. Jak to celé nakonec dopadlo? Zvládli jsme to? Přežili? Všichni jsou živí? Pokud je odpověď ano, tak musím položit otázku: a to nestačí? To je málo? Protože v jedné krásné pohádce se říká, že není důležité, jak to začíná, ale jak to končí. 💖 Takže vás chci tímto povzbudit, moji milí, abyste se nenechali zvyklat očekáváními svými či druhých a nedávali nálepky věcem, které nakonec dopadly dobře a vlastně možná nejlépe, jak mohly. Třeba stejně, jako naše 17 leté mimi, které i přes všechny „traumatizační nálepky“ jako je umělé oplození, císařský řez či brzké oddělení od matky je naprosto pohodovým mladým mužem, nabondovaným tak, že i přes vrchol své puberty příjde a obejme „starou matku“ a nevykazuje žádné traumata. Protože, kde je místo hlubokého pocitu selhání pocit hlubokého vděku, tam je i soulad a harmonie. A že to bylo chvíli disharmonické… no jo, bylo. A co? 😉 VOLBA JE NA NÁS! 💖 Tak krásný, pro nás doma slavností večer! 🥂😍 Eliška