Nadějí se nám stal cyklus IVF neboli umělé oplodnění s technikou ICSI, kdy dochází k umístění spermie přímo do vajíčka pomocí jehly. Nic moc představa, ale stalo se a podařilo se. Po devíti měsících jsem přivedla na svět našeho syna. Pomocí císařského řezu.
Měla jsem porodní plán, který nebyl dodržen, protože se při zátěžovém testu ukázalo, že moje gymnasticky „nabušené“ břicho, plné silných břišních svalů nedává mnoho prostoru pro relativně velké miminko. A i když přístroje ukazovaly již rozjeté kontrakce, já necítila vůbec nic. Narozdíl od malého, který začínal kolabovat… a tak přišla na řadu chirurgie. Proč o tom celém píšu?
Protože čtu mnoho článků o tom, jak dokonale porodit. Jak traumatizující pro matku a dítě „chirurgické porodní techniky“ jsou. Jak bez přiložení dítěte nefunguje bonding. Jak bez dotepání pupečníkové krve dochází k traumatizaci miminka. A mnoho jiného… no, tak já vám k tomu napíšu svůj vlastní pohled. Chcete? Jestli ne, zavřete prohlížeč a uvidíme se jindy. 😉😍
Chci vám nabídnout svůj úhel pohledu, který nabízí, že trauma (a nejen to porodní) nastává tam, kde je prostor pro pochybnosti. Pro pochybnosti na mentální úrovni…. kde nejsme v důvěře v sebe, natož v jiné. Kde vnímáme to, co se stalo jako chybu. Kde náš systém přesvědčení a názory či postoje druhých vytváří pocit, že se něco pokazilo. Nemusí to tak ale být a v rukou to máme jen a jen my sami. Což je velmi osvobozující uvědomění… 😊💖
Pakliže totiž mysl zůstává v situaci s námi a podporující, s vědomím, že to co se děje je v nejlepším zájmu všech zúčastněných, nevytváří se žádná budoucí traumata. 🙏
Pokud zůstáváme v sebejistotě, že jsme udělali maximum, a že jsme v daný okamžik nemohli udělat více, nenastává rozpor mezi myslí a srdcem. Nenastává rozporuplnost. A místo traumatizování přichází odevzdání a pokora. Ano, a je to tak – někdy je třeba se kořit plánům vesmíru / Boha / osudu, jak kdo chcete. 😇
Když uvolníme v daný okamžik emoce a vyjádříme pocity, které právě v ten okamžik vnímáme či cítíme, nevytváří se žádný přetlak, který způsobuje pocity (sebe)zneužití a selhání. Jsme v harmonii s naší cestou, která holt vypadá jinak, než jak vypadaly původní plány. 🥰 Není prostor pro pochybnosti, protože se žádná chyba nestala. Jen něco se v té které situaci vytvořilo jinak.
Pakliže tedy máme ve svém životě situace, u kterých máme pocit, že jsme z ní traumatizováni, dovolme si nalít čistého vína a řekněme si, jestli jsme mohli něco udělat jinak. Pokud dojdeme k závěru, že ano nebo že jsme to vlastně intuitivně už předem věděli, tak si odpusťme. Kdybychom to uměli jinak a lépe, tak bychom to udělali jinak a lépe.
Pokud máme ve svém životě situace, u kterých máme pocit, že jsme tím někoho traumatizovali (třeba naše dítě), tak udělejme totéž. A pak se zaměřme na esenci té situace, na její výsledek. Jak to celé nakonec dopadlo? Zvládli jsme to? Přežili? Všichni jsou živí? Pokud je odpověď ano, tak musím položit otázku: a to nestačí? To je málo?
Protože v jedné krásné pohádce se říká, že není důležité, jak to začíná, ale jak to končí. 💖
Takže vás chci tímto povzbudit, moji milí, abyste se nenechali zvyklat očekáváními svými či druhých a nedávali nálepky věcem, které nakonec dopadly dobře a vlastně možná nejlépe, jak mohly.
Třeba stejně, jako naše 17 leté mimi, které i přes všechny „traumatizační nálepky“ jako je umělé oplození, císařský řez či brzké oddělení od matky je naprosto pohodovým mladým mužem, nabondovaným tak, že i přes vrchol své puberty příjde a obejme „starou matku“ a nevykazuje žádné traumata. Protože, kde je místo hlubokého pocitu selhání pocit hlubokého vděku, tam je i soulad a harmonie. A že to bylo chvíli disharmonické… no jo, bylo. A co? 😉 VOLBA JE NA NÁS! 💖
Tak krásný, pro nás doma slavností večer! 🥂😍
Eliška