Alergie jsou otravné, na tom se shodneme. A co se na ně mrknout z jiného úhlu? Nepřipomínají nám třeba, co nám kdy otrávilo život a my si to pořád neseme? No, ať je to jakkoliv, nechejte se pozvat k inspirativní úvaze z kategorie „zdraví“. 😇
Začala naplno pylová sezóna, a tak se opět dostává do popředí téma alergií… medicínsky je to docela jednoduché, protože dle statistik jsou alergici téměř už všichni. A ti, co ještě nejsou, tak do pár let budou… 🙈 Takže následuje obvykle dlouhodobá medikace a spokojenost firem produkujících antihistaminika roste spolu s počtem pacientů. Vzduch, voda, kvalita jídla, života, spánku,…. to vše symptomy ovlivňuje. Ale jsme opravdu jen bezbrannými obětmi vnějších podmínek?
Pro ty, kteří rádi nakukují pod pokličku, stejně jako já, může být tento článek inspirativní. To, co potřebuji říct ale hned na začátku je, že nejsem vědma a u každého může mít proces jiné téma, symptomy, průběh i výsledek. A taky rozhodně nechci tvrdit, že brát antihistaminika je špatně nebo, že si za alergii můžeme pouze a jen my sami. Při vší úctě k Jardovi Duškovi mnohé vidím v barevnějším spektru, kromě černé a bílé. Ano, máme to ve svých rukou, jenže najít ten červený knoflík, který staré vymaže a odbouchne, nebývá jednoduché… proto je tento článek inspirativní a kdo by chtěl alergii řešit více do hloubky, tak se ozvěte, mrkneme na to na sezení. Ju? 😉
Nyní ale k inspiraci. Alergie má jednu základní vibraci, a tou je nepřijetí a z toho plynoucí odpor. Alergie na toho člověka, tu situaci, to prostředí… Vzniká mnohdy v situacích, ve kterých nemůžeme průběh změnit a cítíme se přetížení a zneužití vším kolem. Nemáme se jak ubránit, jak nastavit hranice, jak najít vnitřní klid a pohodu. Spouštěče prvního povelu k nepřiměřené reakci (hyperreakci) bývají různé, a mnohdy když s klienty mrkneme na pozadí jsou to kombinace, které by vás stěží napadly. Nepřiměřené a zraňující kritika od blízkého v kombinaci s právě pitým pomerančovým džusem nebo „výprask“ s pohledem na lezoucího mravence… příběhy jsou lecjaké, ovšem vždy to někdy a někde začalo.
Na první dobrou dává smysl hledat ten startovní bod, nicméně cestě k němu bývá mnohdy spletitá a ne vždy si vše pamatujeme. Narozdíl od našeho těla a buněčné paměti. Její schopnost věci propojovat je podstatně vyšší než u naší mysli. Proto se daleko více osobně přikláním k méně náročnému, leč delšímu procesu, který více sází na „tady a teď“. I přesto, že potřebujeme vědět některé časové a prostorové body, o které je třeba se opřít. Minimálně tedy kdy a kde to celé přibližně začalo…
Povídání příběhu je důležité pro každého terapeuta. Ale ještě více je důležité pro každého klienta. Sám si popisem zvědomuje souvislosti, vnímá u toho pocity, které se objevují a zase mizí. Je to retrospektiva, ve které se zapojují všechny naše úrovně a pomalu se skládají puzzlíky, které s porozuměním alergie pomohou.
Dneska už se o alergiích ví daleko více, než v mém dětství. Stejně tak o hormonech, jejich funkci a především procesech, které jsou na ně navázány. Dříve se mělo za to, že pocity jsou výsledky toho, jaké hormony se nám právě tvoří či netvoří. Dnes už je věda dostatečně daleko, aby bylo známo, že je to naopak. Že naše pocity startují tvorbu určitých hormonů a následně je tím ovlivňováno fyzické tělo ve svých procesech a symptomech. Stačí se podívat na porodní proces, který startuje hormon oxytocin, který je produkován při příjemném a blaženém prožitku (proto bývá nazýván „hormonem lásky“), a proto je doporučováno těhotným, aby porodu pomohly stimulací svých bradavek. Platí tedy postup: pocity – produkce hormonů – reakce těla. A toho se nyní držme… 😇
Pokud k nám chodí paní alergie, zkusme začít pozorovat, kdy se nám to nejvíce děje a co v ten moment prožíváme. Máme ji nejvíce po ránu? Jak se cítíme, co nás čeká, chceme to, můžeme to změnit, máme vůči tomu alergii? Přichází nejvíce uvnitř? Jak se v tom prostoru cítím? Je tam bezpečí? Pochybnosti? Můžu to změnit a je to v mé moci?
Já vím, spousta otázek a ještě více neznámých odpovědí. Ale odpověď těla je zcela zřejmá, takže odpovědi uvnitř máme. Stačí je jen najít… nebo spíš mít odvahu je hledat. Je to náročnější, než to „zazdít“ Zodacem a jít dál. Ale rozhodně prospěšnější, protože neřešený odpor (alergie) roste a překlápí se obvykle do vyšších levelů, kterými bývá autoimunitní reakce. Jak je patrné z názvu, je to stav, ve kterém sami sobě neposkytneme bezpečný prostor a okolnosti pro život. Jasně, že z dobrých důvodů, protože se to nedělá, nesmí, nemělo by, vyvolalo by to konflikt, nejistotu, aj. Arzenál „dobrých důvodů“ máme všichni docela slušný. 🙈
Cestou, jak z alergie ven je (sebe)přijetí v nedokonalosti. Toho, co bylo. Toho, co je. Toho, co bude. I za cenu vyjádření vlastních přání, hranic. I za cenu konfliktu. Oproti časoprostoru v životě, ve kterém se vše řídí datem, nemá duše vůbec žádný kalendář. Co bylo, co bude, žije právě a jenom teď. Proto stará a neléčená zranění bolí stejně jako by nám je někdo udělal nyní. Pro duši v tom není rozdíl. Žádný.
Ať už se nám v životě stalo cokoliv, byla to cesta. Držení odporu vůči té situaci, bojovné nastavení vůči všem zúčastněným, nemůže duši nabídnout pocit, že žije na bezpečném místě a nemůže ji otevřít dveře přijetí. Není podstatné kdo a proč a jak nás zranil, ale jestli si právě nyní a právě my sami dopřejeme tolik péče a léčení, abychom vše zraněné poléčili tak, jak potřebujeme. Zodpovědnost a ani odpovědi nevlastní druzí, ale jenom a jenom my sami.
Takže, moji milí, až vás stihne „pylová pšykatura“, jen si zkuste uvědomit, co z toho, co vám v životě nevoní, chce tělo za každých okolností dostat ze své reality… a bude dobře. Nebo se ozvěte. 💖
Eliška