Duben jde v mnohých situacích až na dřeň. Pro ostré slovo nejde daleko a ač bychom rádi, můžeme hledat laskavé slovo mnohem náročněji než jindy.

Když se to stane, buďme k sobě laskaví, i když nám to ujelo a tnuli jsme. Kdybychom to totiž uměli jinak a lépe, udělali bychom to jinak a lépe.

A slovo se dá léčit opět slovem. Jedno prosté a upřímné „omlouvám se“ umí divy. Je to léčivé sérum na jed, který jsme možná vypustili.

Obzvláště v komunitách, tedy vztazích mimo rodinu můžeme ztrácet nervičky. Mezi sousedy, kolegy, v posilovně… všude tam, kde se známe, přesto si nejsme důvěrní tak, jako s nejbližšími. I když i tam to bude jiskřit a mohou lítat hromy a blesky.

Pojďmě se opřít o moudrost přírody, která přesně takto v dubnu komunikuje. Konfrontuje nás prudkými změnami a zvenku viděno ji můžeme vnímat jako nestabilní, nelítostnou a nelaskavou. Ale právě chvilková nestabilita dává ten největší prostor pro posílení stability tam, kde zatím není… je to rádce, který říká, kde máme v bezpečnostním systému díry. Nikoliv zrádce…

Takže nádech, výdech, všichni jsme v souladu s matkou přírodou a tepeme ve stejném rytmu. Jen naše hlavy nám do toho sypou všechny ty modely chování a pocity, od pocitů selhání, viny, zrady aj.

Popovídejme si vždy v takových situacích s hlavou a požádejme ji, ať chvíli vyčká, že si o tom pokecáme, až se vyčasí.

P. S. A jestli chcete o dubnu vědět ještě více, mrkněte na pickey.cz/eliskalukonchik