Blog, Cesta zvědomění, Férová výchova, Mezigenerační komunikace, Sebeintegrace, Upgradované děti, Vzdělávání hravě

Vzdělávání je dělání aktivit, které mohou bavit. A baví!

Od malička jsem byla tvor zvědavý a zvídavý. Do věcí jsem skákala po hlavě a procházela mnohými dveřmi, které se otevíraly a postupně mě vedly na cestě životem. Kdysi dávno bych jen stěží dokázala odhadnout, kam až mně a mnou milovaná zvídavost dovede. Vím už dost? To stěží, a tak otevírám další a další… 😇 Dalšími otevřenými dveřmi bylo před dvěma roky absolvování mezinárodní letní školy individuální psychologie ICASSI v Dublinu. Chtěla jsem vědět víc… a tak vyzbrojena jen svoji otevřenou myslí, srdcem a ochotou poznávat jsem vyrazila vstříc novým dobrodružstvím. Ač přiznávám, že největší motivací bylo setkání s mých Adlerovským idolem, Alyson Schafer. A to se i stalo a dnes je mně v zádech, když někde tápu a jsem ji za to velmi vděčná. 🙏 Letos jsem se po ICASSI rozhodla, že projdu dalšími dveřmi a zaplatila jsem si certifikovaný kurz Pozitivní disciplíny vedený úžasnou Fionnualou Hoffman, další krásnou bytostí. Teaching Parenting the Positive Discipline Way. Nyní jsem certifikovanou edukátorkou a těším se na trénink, který budu poskytovat rodičům, učitelům, chůvičkám nebo klidně i prarodičům. Těším se moc, protože funkční a efektivní nástroje této metody jsou fenomenální! 👍 A o co jde? Jde o trénink, na kterém se rodiče učí, jak učit své děti samostatnosti, vzájemnému respektu, schopnosti řešit problémy, učit se z vlastních chyb a být v souladu se sebou i komunitou kolem. Zní to krásně, že? Nestane se to přes noc a není to program pro ty, kteří se chtějí ráno vzbudit a mít „nové“ dítě. Je to pro ty, kteří jsou si vědomi toho, že výchova je cesta. A také, že jestli chceme, aby se děti nějak chovaly, potřebujeme se tak nejdříve chovat sami. A především sami k sobě. 😊 Nehledejte v tom ale žádný osobní rozvoj, i když ruku na srdce, tomu se nevyhneme nikdy a nikde, ale hledejte rozhodně cestu praktickou, plnou nástrojů a možností. Letos otevřu jeden „testovací mini běh“ a příští rok to rozjedeme naplno. 🥳 Těšíte se? Já moc! Tak třeba někdy na nějakém tréninku ahoooj! Eliška

Blog, Férová výchova, Upgradované děti, Vzdělávání hravě

Webinář pro rodiče školáků

Začátek školního roku nám může dávat docela zabrat. A to nejen organizačně, kdy můžeme mít pocit, že lítáme jak hadr na holi a hlava se nám vaří v neustálém přemýšlení, kombinování a organizačních výzvách. Notabene, pokud se k tomu přidají naše vlastní pochybnosti, obavy či strachy… 🙈 Bezplatný webinář, který loni proběhl, si dal za záměr vás povzbudit, podpořit a inspirovat v tom, jak si nastavit nebo spíše nenastavit očekávání, jak povzbudit své teens, aby nebyla škola zase takovou prudou, jak společně čelit výzvám nového školního roku a hlavně, jak se dostat do klidu, bez tlaku na ně nebo na sebe. Jeho záznam byl k dispozici ještě týden po odvysílání… Pokud jste ale webinář nestihli a přesto tušíte, že by vám mohl v mnohém odlehčit a tahle částka vám za to stojí, máte možnost zakoupit si přístup za cenu 200,- Kč. Mějte se krásně a hlavně v klidu… 😉 Eliška

Blog, Cesta zvědomění, Férová výchova, Vzdělávání hravě

Když si mysl myslí, ale srdce bolí – nástup dítěte do MŠ

Pomalu přichází čas prázdnin. Pro mnohé úleva, pro mnohé stresík, kam umístí své dítko a navíc jak mu zajistí i smysluplný program. Pro někoho čas transformační, protože mu bude dítko po prázdninách nastupovat do nového zařízení. Možná toho úplně prvního, do MŠ. To je jeden z největších kroků vůbec. Plný očekávání, ale také vnitřních pochybností a mnohdy smutku. Své dítě budeme odevzdávat někomu, kdo jej bude „spoluvychovávat“ a v mnohých případech s ním bude trávit daleko více času než my (pakliže odečteme spánek dítěte), tudíž může být jeho vliv na našeho prcka větší, než bychom si přáli. A uvnitř to víme. A tak přichází mnohé vnitřní konflikty a otázky, které si umíme zodpovědět, ale přesto s námi nejsou v souladu. 🙄 MĚL/A BY UŽ JÍT DO ŠKOLKY, vždy už mu/ji byly tři roky 🙄 MUSÍM jít už do práce, jinak mně nepodrží místo 🙄 JAK BYCH TO VYSVĚTLILA druhým, že s ní/m chci zůstat ještě doma 🙄 CO BY NA TO ŘEKL MUŽ, že nepůjdu taky vydělávat 🙄 MUSÍ se přece správně socializovat Tyto i jiné vnitřní „hlasy“ nás pak mohou vést do nepohody a pocitů přetížení. Tématu mateřské školy, nástupu do ní, souvislostí s imunitou, partnerskou podporou, legislativními možnostmi, vývojovými odlišnostmi dětí 3. tisíciletí (a s tím souvisejícími potřebami) se budeme také věnovat na besedě NAŽIVO, kterou pořádáme spolu s majitelkou kavárny Piknik. Bude jedním z bloků. Ty další se budou věnovat základní a střední škole. A dotkneme se také škol vysokých… prostě na to koukneme jako na celek s různými fázemi, protože tak to také je. Nelze jedno oddělit od druhého. 😇 BESEDA SE KONÁ SE 21. ČERVNA OD 18:00. Prostor uvítá 20 účastníků a vítány jsou ženy, také muži, celé páry, babičky i dědečkové. Všichni, kdo by se o možnostech a nových trendech ve vzdělávání chtěli dozvědět více. Chtěli porozumět tomu, proč je to teď jinak. 😊 Registrovat se lze skrze webové stránky nebo proklikem přímo zde: https://eliskalukonchik.cz/registrace-na-besedu-nazivo/ Najdete tam i další připravovaná témata, která budeme besedovat po prázdninách, ale registrovat se dá už nyní. 😉 Těším se na každého, kdo chce besedovat nebo jen poslouchat. 😊 Eliška

Blog, Férová výchova, Mezigenerační komunikace, Modely chování, Upgradované děti, Vzdělávání hravě

Hlavně, ať se mně nezablokuje…

Je dost možné, že se jako rodiče cítíte být neustále bombardováni články, jak  mohou být kvůli nám naše děti traumatizovány, protože nás traumatizovali naši rodiče a my to nyní za pomoci psychologů, psychiatrů, koučů a terapeutů složitě narovnáváme.  Nepříjemné pocity matky v prentálu? Trauma hodné terapie… Nedokonalý porod? Trauma hodné terapie… Špatná školka? Trauma hodné terapie… Špatná škola? Trauma hodné terapie… Špatný sourozenec? Trauma hodné terapie…  Špatná zpětná vazba od dospělého? Trauma hodné terapie… A tak bychom mohli jít krok po kroku životem našeho dítěte. Takže, já teď k tomu už potřebuji něco napsat. Chca, nechca, s vědomím, že se to možná nebude líbit… ale už je čas. 😉😃 Jsem sama terapeutkou v systému One Brain (kineziologie) více jak deset let. V rámci studia této techniky a metody jsme se učili pracovat s regresivním časem, tedy „narovnávat“ věci tam, kde se nějak „pokazily“…. Dlouho jsem s ní na sezeních s klienty pracovala, ala pak přišel zlom, někdy v roce 2018 a já ji přestala používat. Došla jsem totiž k hlubokému přesvědčení, že jedna věc je uvědomění si, co tam pro mě bylo špatně a druhá je opakované se „šťourání“ v žumpičce, kterou jsme prošli. Ano, každý z nás má žumpičku, kterou potřeboval projít a zkusit, co mu to přinese, aby z toho mohly vzniknout zkušenosti, díky kterým se pak posouváme a vyvíjíme ku prospěchu svému i druhých. Od té doby aktivně pozoruji, jak se v mnohých případech neustále a dokola živí vlci s pocity frustrace, bolesti, zrady, odmítání, necitlivosti, aj. Ano, potřebujeme bezesporu vědět, co se nám děje, co cítíme, jak smýšlíme. Nepotřebujeme ale pořád dokola tuto spirálu roztáčet, protože se v ní pak zasekáváme a točíme s ní dalších X dekád… 🙈 Proto mě obavy dnešní rodičovské generace z možných výchovných chyb mnohdy až děsí. Na základě vlastních zkušeností na cestě sebepoznání, kdy se objevují právě v těchto „žumpičkách“ všechny možné bolístky, jsme se jako rodiče často překlopili do stavu, kdy se bojíme cokoliv udělat, abychom náhodou naše dítě nezablokovali či netraumatizovali. Souhlasím, že vědomá práce se svými modely chování dává smysl. Vědomá laskavost v komunikaci ještě více. Návrat k hodnotám, které v mnohém kopírují „Desatero“ nebo klidně i „Védy“ (jak kdo chce) je rozhodně cestou k lepšímu lidství. Leč, sami si stěžujíc na okurky balené v plastu, děláme s našimi potomky mnohdy totéž… balíme je do obalů, aby byli vždy a za každých okolností chráněni. Kolikrát i sami před sebou.  A kde je ta hranice? Téměř Hamletovská otázka, na kterou si potřebuje odpovědět každý rodič sám… proč každý sám za sebe? Proč není univerzální? Protože jednou budou naše děti dospělými, a jelikož mládež a dospívání se děje stejně bez ohledu na letopočet, pohlaví, orientaci, náboženství či lokaci, budou dříve či později i ony v rodičovské roli, která je možná úplně rozbije. Jejich emocionální odolnost se bude velmi otřásat, protože procházeli životem s trvalým “ opatrným našlapováním kolem“  jejich vlastních rodičů. A jen my, každý sám za sebe v sobě nese obraz a pocit toho, co si pro ně v jejich rodičovské roli přejeme a kde sami vlastníme v souvislosti s tímto obrazem největší obavy a strachy. A ty jediné jsou paralytické a traumatické.  Vytváříme často bezpečný prostor našim dětem, který ale atakuje bezpečný prostor nás, rodičů. Děláme vše proto, abychom je nazblokovali a téměř bez mrknutí oka dovolujeme, aby tyto situace v konečném důsledku blokovali nás. Toto energetické přepětí pak samozřejmě děti „skenují“ a psychosomatizují. Vytvořili jsme si téměř dokonalý terapeutický kruh. Věci nejsou černé a bílé a v každém nádechu i výdechu je něco jinak. Co kdybychom si dovolili pustit se strachu, který nás rodiče mnohdy v našich konáních až paralyzuje, že naše děti zablokujeme či traumatizujeme a daleko více se opřeli o vlastní vnitřní pocit s důvěrou, že bychom podvědomě a už vůbec ne vědomě neudělali nic, co by naše děti mělo jakkoliv poškodit. S důvěrou, že zkušenosti, kterými mají projít (tedy i těmi méně komfortními) jsou pro ně v daný okamžik ty nejlepší. A že v jiný čas příjdou jiné, které to posunou. Protože ve slově okamžik je mžik, mžik oka… a víte jak dlouho trvá? Ani ne vteřinu… proč bychom tedy měli trávit čas delší než okamžik tím, že budeme vyčerpávat naši mentální, emocionální a konec konců i fyzickou úroveň permanentním špekulováním nad tím, co jsme kdy udělali, děláme nebo uděláme špatně? Když se za jeden pouhý okamžik můžeme ihned nacítit na náš vnitřní prostor a pocity. Je tam klid? Prima, správná cesta. Je tam bouře? Ok, něco je třeba udělat jinak. Tak jednoduché to může být… Je těžké do jednoho článku rozepsat všechny aspekty vědomého rozhodnutí, proč je prospěšné se přestat bát, že své dítě traumatizuji či blokuji, ale věřím, že i několik těchto výše napsaných vět vám nabídne chvilkové zamyšlení i inspiraci nad tím, jestli naše „okurčičky v plastu“ jednou ustojí rodičovskou roli? Jestli budou díky své „emocionální izolovanosti“ vlastně schopni reálně ustát vztahové trable či profesní výzvy? Když se nyní od nás naučí náš model chování, vyplývající z našeho vlastního, citelného strachu z konání směrem k ním, kvůli možnosti teoretické traumatizace či zablokování. Jestli by neměla být rovnováha „emocionální ochrany“ (tedy cítím se chráněn(a)) na obou dvou stranách? Tedy jak na straně dítěte, tak i rodiče… Protože dětství je vlastně jen velmi krátká životní fáze…  😇 A ony budou velmi brzy sami v naší roli.  Tak, a je to venku… 😍 Můžete souznit, můžete se kvůli tomu klidně na mě i rozhněvat. Každopádně každá reakce je dobrá reakce. Protože pouze v takovém případě máme okamžité potvrzení o tom, že se nás to osobně týká. Buďme tedy vědomí nejen směrem k dětem, ale i k sobě. Pak se nebudeme totiž blokovat navzájem, a to je win-win situace, ke které můžeme kráčet vědoměji. 👍 Mějte se pohodově! Eliška

Blog, Férová výchova, Vzdělávání hravě

Důvěra, že to přijde…

Často si posteskneme, že naše děti nedělají to, co po nich v rámci základních povinností chceme. To, co jsme my prostě museli… 🤔Co kdybych vám řekla, že vše, co se týká vývoje dítěte nese číslo 9. 😇Devět měsíců prenatálního vývoje. 9 let získávání základních dovedností fyzického těla. Dalších 9 let rozvoj mentálních dovedností a asociačního myšlení. Posledních devět let propojování a ukotvování všech získaných dovedností a integrace do vědomé a unikátní Bytosti. ♥️ Byli bychom pak ochotni na výstupy (tedy to, co v realitě vidíme) počkat? 😇 Nechtít to v průběhu „studia“ s tlakem na dítě i sebe? 😇 Když vydržíme ten tlak okolí, které zaručeně ví nejlépe, jak naše dítě vychovat, dočkáme se výsledků v lásce a lidskosti. A musím říci, že je to daleko příjemnější… 😊 Takže nádech, výdech, důvěru do srdce a jdeme na to… ♥️ P. S. fotka je důkazem, že to jde. Teenager beze slov a automaticky skládá své oblečení, bez vnější motivace, pochvaly, očekávání, kontroly mámou za zády. 😀 Prostě koná tak, jak prvních devět let pozoroval… 😇

Blog, Cesta zvědomění, Mezigenerační komunikace, Vzdělávání hravě

Roztančená ústa

  Dnešní téma, které vám zde představím a nabídnu vlastní vhled, patří do kategorie běžných starostí. Zoubky, zuby, chrup… Co dentista, to jiný názor. Co rodič, to jiný názor. Co prarodič, to jiný názor. A pak se v tom, milé maminky a tatínkové vyznejte… Na začátek bohužel nezbývá než si ujasnit, že finální VOLBA zůstane vždy a jen na vás. Že nikomu nelze vlastní zodpovědnost přenechat, protože jen vy, znáte odpověď, proč jste zoubky svému dítěti trhat nechali či nenechali. Můžeme se pokusit toto rozhodnutí klidně na někoho „hodit“, ale pravdou zůstane, že v konečném zůčtování vše zůstane jen v našem „účetnictví“, a že my se s naší volbou budeme, narozdíl od toho, na koho jsme to třeba přehodili, ráno budit a večer usínat… Takže navrhuji: výmluvy stranou a nalít si čistého vína. ;o) Jak všichni víme, dětství je v ČR datováno narozením až do dovršení plnoletosti, což je 18 let. V mnohých zemím dokonce 21 let. V průběhu tohoto vývoje přibíráme, jako individualita přicházející na svět, postupně různé kompetence a dovednosti. Není to tak, jak je mnohdy vnímáno, že pokud umí dítě nějakou dovednost (např. mluvit), že má stejné pochopení a schopnost vyjádření jako dospělý jedinec. Jen my, dospělci, si to tak často nastavíme a na děti pak překlápíme nároky, jichž nejsou mentálně a fyzicky schopny. Na VŠE mají totiž 18 let… Ne jinak, je to v případě zoubků a zubů. To, že dítěti narostou zoubky a následně stálé zuby neznamená, že mají konečnou fixní podobu, a že mají v 9 letech vykazovat „kvality“ (nastavené společností, jak jinak, jako být rovné, bílé,…) jako v dospělosti. Je to proces, který spontánně a evolučně reaguje na to, jak se čelist celých 18 let vyvíjí. Jsme individuality, tudíž někdo je dříve, někdo později. Je to jako např. s menstruací u dívek. Jedna začne v 9 letech, jiná v 16. Nic není špatně, pokud důvěřujeme tělu dítěte a nechceme proces z pohledu nastavených tabulek kontrolovat… Představte si čelist jako embryo. Ve třetím měsíci má funkční všechny orgány. Tříměsíční plod funguje uvnitř matčina těla jako samostatná jednotka, podporována výživou ze strany matky. Ale funkčně je budoucí pozemšťan hotový… Jen potřebuje vše „doladit“, aby přežil. Ještě dalších 6 měsíců má děťátko na to, aby reagovalo na své potřeby dalšího zrání a vývoje. Tu se mu zavřou víčka, aby mohly oči dokončit svůj vývoj, tam zpomalí růst, aby se mohly dotvořit procesy na vnitřním dozrávání. Pokud byste v daný okamžik udělali závěr, možná byste řekli, že bude dítě nevidomé nebo liliput. Ale z pohledu celého procesu se jedná jen o dočasnou fázi, která je pro dokončení daného úkolu absolutně potřebná. Tudíž hodnotit stav zoubků a čelisti v průběhu jejich osmnáctiletého vývoje je minimálně zavádějící… Je tedy v pořádku, že se stav úst v průběhu celého dětství mění. Pokud byste fotili zoubky svého dítěte v průběhu dětství, tak jako třeba my, zjistili byste, že pokud byste měli vždy v okamžiku, kdy chrup vykazoval odchylky od normálu, reagovat třeba vytrhnutím, dítěti by nejspíš nezůstal v puse žádný zoubek. A taky, že za každá rovnátka, která byste v daném okamžiku nutně „museli“ nasadit, byste si užili parádní rodinnou dovolenou v exotickém ráji. Dodnes si pamatuji panický výraz naší paní zubařky, když ji syn v sedmi letech odprezentoval dvě řady zubů jako žralok! :o) A podruhé, když se podívala do mých očí, kde našla odhodlaný výraz matky, který doprovázel větu: „trhat nebudeme, paní zubařko!“ Naštěstí máme skvělou paní zubařku, a tak respektovala mé rozhodnutí, bez ohledu na svůj vnitřní, nejspíš nesouhlasný, postoj. Je v pořádku, že v průběhu celého vývoje chrupu děti mají neustále roztančená ústa. Tedy postavení, velikost, rytmus výměny, způsob vypadávání a dorůstání, to vše se neustále mění…. Nedá mně to nezmínit, že ani v době mého dětství a už vůbec v dětství mých rodičů a prarodičů, nebyla rovnátka masovým šílenstvím, a přesto měli nakonec v dospělosti velmi často rovné a zdravé zuby. Nebo naopak se trhalo a rovnátkovalo, ve jménu ukázkového chrupu a výsledek se jaksi nedostavil. Třeba jako u mého může… A víte co? Je to to první, co mě před čtyřiadvaceti lety na něm zaujalo. ;o) Snad mně zmínku o sobě, stejně jako mnou milovanou doprovodnou fotku, odpustí. Nyní pokročíme dále a nalijeme si toho slíbeného, čistého vína. Začneme pěkně od vysněného stavu. Rovné, ukázkově vyrovnané zuby. Nalívám první deci: proč to vnímám jako důležité? Jak jsem už napsala, být zodpovědný znamená přiznat si vlastní odpověď. Svoji vlastní! Druhé deci: co by se stalo (co by přineslo), pakliže by moje dítě tento ukázkový chrup nemělo? Třetí deci: ztratí dle mého mínění jako člověk své kvality, když bude mít nevyrovnané zuby? Čtvrté deci: budu ho méně milovat? Uf…. Už se motá hlava? Nedivím se… běžte se projít a dovolte si, bez hodnocení a soudu, nechat tyto otázky projít hlavou a dovolte si na ně upřímně si odpovědět. Nikdo vás neslyší, nikdo nevidí. A před sebou tajnosti mít nemusíme… Není důležité, proč ten či onen názor zastáváme. Důležité je, jestli s ním jsme upřímně v souladu. Dostáváme se nakonec dnešní „tanečně-gastronomické“ párty. Jestli jste čekali výsledné resumé, tak vás zklamu. Nerada, ale přesto. Jak jsem již uvedla, je to jen a jen vaše „účetnictví“ a i kdybyste si najali toho nejlepšího auditora, stejně to zůstane na vás. Mohu vám jen nabídnout inspiraci se na chvíli zastavit, popřemýšlet v souvislosti s vývojem zubů vašeho dítěte nad největšími strašáky (asi vás nepřekvapí, že velká většina bude z vašich vlastních životů, v podobě výroků vašich rodičů, prarodičů, zubařů…) a najít pro vás takové řešení, se kterým budete vy, jakožto rodič, v úplném souladu, a to dokonce bez ohledu na všechny dobré rady a zkušenosti těch druhých… ;o) U řešení trhat či netrhat, rovnátka či nerovnátka zůstane vyslovení ANO či NE jen na VÁS. Takže jediné resumé DNEŠNÍHO ZAMYŠLENÍ je, pokud si přejete pro vaše děti, aby životem protančily, dovolte sobě dát jim takový prostor pro vlastní styl, který vám dopřán nebyl… ;o) Mějte krásný roztančený rok a pokud by vás propojení zoubků na naše vnitřní orgány a dokonce mentální… Read More Roztančená ústa

Blog, Vzdělávání hravě

Rok 2019 jako tvořivá myšlenkovo-pocitová mapa

  Možná si poslední dny kladete otázku, co s dětmi podniknout, aby se kreativně vyplnil čas dlouhých večerů a dětem přitom přinesl i nová poznání… Dovolte mi, nabídnout vám moji malou inspiraci. Třeba vás bude taky tak bavit, jako nás… 😉 Vezměte si s dětmi bílou čtvrtku (A4, ale může být i A3, dle libosti).  Než začnete pracovat, dejte si společný záměr, vytvořit si myšlenkovou mapu – mandalu – pro příští rok. Podle věku a znalostí dítěte je vyzvěte, aby udělaly přímku (čáru) buď ze severu na jih (zeměpis) nebo diagonálně z rohu do rohu (geometrie). Následně ze západu na jih případě další diagonální přímku, která stávající vytvoří průsečík. S většími dětmi použijte následně kružítko a nechť vytvoří co největší kružnici, ale s dostatečným prostorem na krajích (alespoň 4-5 cm). S menšími dětmi vezměte např. papírový talíř, který přeložité v půli a následně opět napůl tak, aby vznikl uprostřed ohybem kříž. Do středu vpíchněte špendlík, který protne i průsečík přímek na papíře. Talíř nechť děti obmalují. Zde podprahově pracují s informací, že poloměr leží v polovině kruhu… Poté si začnete hrát s půlením pomoci přímek a vytváříte zlomky tak, aby vám na kružnici postupně vzniklo dvanáct průsečíků. U mlých dětí si můžete pomoci příběhem, jako když se krájí dort či pizza. Neváhejte použít slovo zlomek či díl. Vše se ukládá do archívu a ve vhodný okamži si to děti propojí… 😉 Povídejte si přitom o tom, jak je rok rozdělen na dvě poloviny – dva slunovraty, čtyři roční období, 12 měsíců (vlastivěda, Já a můj svět,… + matematika). Pro větší děti můžete zapojit dvě polokoule, čtyři světové strany,…. Na každém průsečíku následně vytvořte malou kružnici. Vznikne vám tak dvanáct kruhů pro symboly každého měsíce. Děti si tak mohou do každého měsíce namalovat svoji symbolickou myšlenkovo-pocitovou mandalu. Než budou každou měsíční mandalku malovat, na chvíli se zklidněte a požádejte je, aby si představily, jak jim který měsíc „voní“ (jaké zvuky si vybaví, jaké vůně, jaké barvy, jaké klima… prostě, co nejvíce vjemů). Vše můžete doprovodit hudebními motivy… Třeba Vivaldi a Čtvero ročních období? 😉 Je to krásná práce na cca hodinku. Dle věku a dovedností dětí. Příběhy, které na to navážete jsou jen na vás. Pohádka o 12 měsíčcích? Klidně… Cimrman a jeho Dobytí severního pólu? Proč ne! Sever proti Jihu Julese Verna? Sem s tím! Literatura je v projektu rovněž vítána! 🙂 Přeji vám tedy krásné chvíle a užijte si to!!! Eliška