Blog, Cesta zvědomění, Férová výchova, Upgradované děti

Instrukce, destrukce, konstrukce…. aneb život s puberťákem.

Vše, co fungovalo se najednou zdá býti zcela nefunkčním a neefektivním. Mohou nám připadat pokažené naše děti (ráda používám pro pubertu svůj osobní výraz „dočasný error“) nebo se můžeme najednou cítit pokažení my, v roli rodičů. Pokud to jsou občasné výstupy, umíme to obvykle uvolnit, vybalancovat, najít rovnováhu a opět se dostat do klidu. Pakliže se to ale děje na denní bázi a není čas to zpracovávat a ani nemáme prostor na psychohygienu a odstup, jsou stavy přetížení a z toho plynoucí emocionální nestability servírovány bez servítků. Na obou stranách. Což nadále může prohlubovat vzájemné komunikační propasti a pocity smutku… 😢 Program bohužel nemám, tedy mám v hlavě, ale na jeho vývoj by byly třeba miliony (a ty nemám), takže alespoň základní tip, jak pozměnit komunikaci, aby se alespoň trochu uvolnily vzájemné třecí plochy. Než vám je představím, je třeba opět si připomenout, v čem jsou upgradované děti (děti 21. století) jiné: 1/ pokud jim něco nedává smysl, nemají ochotu to dělat a pokud tlačíme, aktivujeme jejich nespokojenost, otrávenost, hněv… nebojí se ho ukázat (tak jako generace dříve narozené) 2/ primárně jsou loajální ke svým potřebám a snům, což neznamená, že neumí posloužit druhému. Nicméně analogie je jasná, nejdřív jsem tu já a následně svět kolem mě. Což je zcela otočený princip oproti předchozímu století. Vlastně poměrně autenticky naplňují podstatu“ „miluj bližního svého jako miluješ sám sebe“. Z tohoto výroku je zřejmé, jaké je pořadí… je tedy čas na správnou interpretaci a ony to ví. 3/ už nedovolí, aby je někdo zneužíval proti jejich vůli, ani za cenu společenského prospěchu, výhod nebo kvůli penězům. Hmotné statky končí v jejich seznamu tam, kde začíná osobní nastavení, přes které nejede vlak. Tak jdeme nyní na základní principy mé „komunikační triády“. Je rozdělena na pouhé 3 kroky: 1/ Instrukce = destrukce Tato generace nechce instrukce. Ostatně vidí kolem sebe, kam bezhlavé instruování svět přivedlo. Ano, položme si ruku na srdce. Absence kritického myšlení a slepá poslušnost a kopírování předchozího přivedlo svět do doby extrémů. Na všech úrovních: klimaticky, ekonomicky, politicky, sociálně… Můžeme se na upgradované děti zlobit pro to, jaké jsou. Pravdou ale je, že za to, v čem žijí můžeme my všichni, dříve narození. Pokud tedy nechceme v rámci naší komunikace docílit ukončení společného „napojení“, zapomeňme na instrukce. Místo toho zapojme do rozhovorů otevřené otázky. Ty končí nejen otazníkem, ale dávají prostor na odpověď, která je jiná než ano či ne. Že to chce trénink? Ano, chce. Ale ostatně, co ne? Pakliže v souvislosti s touto generací zůstaneme u instrukcí, bude destrukce naší komunikace dalším přirozeným krokem adolescentů. 🙈 2/ Destrukce = konstrukce Ukončení rozhovoru, emoce lítající kolem, neochota jakkoliv vyhovět nemusí být až takovou destrukcí dané situace, jak to na první pohled nám dospělákům připadá. Naopak, pokud k tomu už dojde, je vítaným prvkem (pakliže jsou samozřejmě všichni „safe“, jak říkají mladí), který vytvoří prostor pro zdravý odstup od situace a dá také prostor na uvolnění všech emocí, které se v situaci objevily. Upuštění páry je léčivým procesem a především je tato pára hnacím prvkem pro změny. Bez těchto emocí by nebyl aktivován směr vpřed (ke změnám), a to se netýká jen parní lokomotivy, ale všech situací. Není tedy třeba hned situaci řešit, ale je třeba počkat, až si to sedne a my budeme vnitřně přesně vědět, co udělat dál. Dokud nevíme, dává smysl nekonat. Z chaosu vzniká řád… nejen ve vesmíru, při vzniku nové hvězdy, ale třeba i při početí. Je to tedy velmi funkční a miliardami let osvědčený proces. Věřte mu! 😇 3/ Konstrukce = instrukce Jakmile se naši adolescenti uklidní (a my samozřejmě také), začnou nás sami informovat o změnách a krocích. Dokonce nás mnohdy začnou sami instruovat, co a jak máme dělat. Jsou moudří, oni ví, že my to narozdíl od nich potřebujeme. Pakliže se v této chvíli osvobodíme od nastavení naší mysli, ega a z toho plynoucí dříve nastavené společenské hierarchie, budeme ochotni připustit, že to, jak věci vidí a vnímají tyto děti 21. století dává často smysl. Výsledkem bude, že nás postoje a názory této otevřené (open-minded) generace otevřou. Že se aktivuje naše kritické myšlení, které nyní v čase tolika krizí opravdu potřebujeme. Ne proto, abychom to vyřešili za naše děti, ale abychom jim dali prostor, aby to mohli vyřešit efektivně a časem ony. A když už jim v tom neumíme poradit, neměli bychom jim na té cestě alespoň zavazet. Aby mohli konstruovat (tvořit) svět, ve kterém budou žít ony i jejich děti. Kruh je uzavřen, milí. Víc vědět netřeba. Snad jen, že je každá situace jiná. Že jsme pokaždé jinak v kondici. Že máme jako dospělí taky svoje fu*k upy (průšvihy) a ty ovlivňují to, jak reagujeme. Jsme lidé, všichni. Mladí, staří, malí, velcí, chudí, bohatí. Každý konáme v daný okamžik jak nejdokonaleji umíme. To, že se to časem ukáže jako nedostatečné a my postoj přehodnotíme a uděláme to ještě jinak, je základní princip evoluce. Bez tohoto procesu nemůže být život. Takže, jestli chceme přežít, je načase přijmout i to, že se věci mohou dít a dělat jinak, než nás dříve učili. Než jsme si dříve mysleli. Než jsme byli dříve přesvědčení. Však svět kolem nás, náš svět, je dostatečným svědkem toho, jestli to bylo správně nebo ne… já svoji odpověď už znám. A co vy? Těším se, že se se mnou podělíte a jestli máte dotazy, tak se ptejte… jsem tady. 💖 Eliška Foto: Pixabay/sweetlouise 

Blog, Cesta zvědomění, Férová výchova, Mezigenerační komunikace

Socializace… a co s ní?

Určitě jste už slyšeli o socializaci… Nemá to se socialismem nic společného, ač některé prvky tohoto směru to nese…  Dle mnohých příruček se má dítě socializovat, tedy být vedeno dle vědomí a svědomí dospělého a systému do takového prostředí, kde se naučí sociálním interakcím. Především pak modelům chování jako spolupracovat, respektovat, podřídit se, dělit se, obětovat se, popřít se, aj. Za aktivního navádění dospělého… Jenže každý dospělý bude navádět dítě na základě vlastních zkušeností a svých vlastních modelů chování, z nich vyplývajících. Tedy každý dospělý v roli průvodce bude socializovat dítě jinak. Ten, kdo je přirozeně introvert, bude mít pochopení pro dítě, které se hned zapojovat nechce, a to v žádném výše zmíněném směru. Extrovert bude nejspíš tlačit proti vůli dítěte, protože být v kolektivu a aktivně se podílet a zviditelňovat je pro něj super. Prvorozený bude mít pochopení pro to, že se dítě odmítá o hračku dělit, protože v jeho zkušenostech je ztráta (pozornosti, hraček, výhod) díky dalším sourozencům. Druhorozený „lakotu“ nesnese, protože mu přijde dělení přirozené a jen málokdy zažil, že je něco jen jeho, protože většina věcí byla poděděná… Každý dospělák dělá bezesporu to nejlepší, co v daný okamžik umí, nicméně děti 3. tisíciletí, jak říkáme upgradované děti, jsou si daleko více vědomy svých potřeb a vnitřních nastavení a jen tak se sebou manipulovat nechtějí nechat. Proto se zdá i jejich socializace, i přes snahu rodičů i pedagogů a jiných dospěláků, komplikovanější. Proto zůstávají déle v postelích rodičů. Proto daleko jasněji vyjadřují svůj nesouhlas i za cenu odmítnutí. Daleko méně se bojí ztráty sympatií a lásky, protože jsou si daleko více vědomy bezpodmínečné lásky, o které předcházející generace neměly moc páru. Ne, že by neexistovala, ale nebyla demonstrována, prezentována, vyjadřována, ani zvědomována. Ba naopak, způsob, jakým byla vyjadřována neměl často s láskou vlastně nic společného… byl orientován na výkon. A co s tím? Že se nedají, nenechají socializovat tak, jak bylo dříve zvykem? Že bojují samy za sebe a klidně proti všem? Zkusme si představit prvobuňku. První vajíčko v těle dívky, které má dozrát. První spermii v těle chlapce, která má dozrát. Jen tyto buňky, skryté hluboko uvnitř, přesně ví, kdy je správný čas… Našimi modely chování můžeme zvenku aktivovat tvorbu hormonů, ale právo volby má vždy tělo náctiletého. Jasně, můžeme do něj „nasypat“ hormony a určit tak čas, kdy se to stane, ale je to vždy k neprospěchu těla a vždy se to v konečném důsledku obrátí proti dítěti. Nebo můžeme v roli dospělého opečovat naši mysl a emoce, abychom dokázali dát tělu dítěte tolik času, kolik potřebuje, bez strachů a pochybností, co je špatně… v důvěře, že vše se odehraje přesně v ten čas, který je pro dítě ten nejlepší… A co kdybychom totéž dokázali i v otázce socializace? Dovolili si netlačit dítě kam nechce? Dali mu jen prostor a inspiraci, kterou potřebuje, ale nechali rozhodnutí na něm? Pokud mu důvěřujeme, můžeme důvěřovat i sobě. A pokud nedůvěřujeme sobě, v roli rodiče, jak můžeme důvěřovat dítěti? A teď ruku na srdce – pak to ovšem není otázka socializace dítěte, ale naší vlastní cesty k sobě. Možná nás taky socializovali dříve, než jsme stihli poznat sami sebe. Než jsme dokázali najít vlastní sílu se postavit za sebe, v důvěře, že i přesto budeme milováni a akceptováni. Možná nám chybí sociální kontakt s naším vlastním vnitřním dítětem. Pojem sociální vychází z lat. socius, tedy „společník“…Možná jsme se stali dříve společníkem nebo společnicí pro ostatní, než sami sobě. Ajaj, společník či společnice někomu druhému? To už nemusí být prima role… zvláště, když to nechceme dělat! Pak z ní často vyplývá hněv, protože jsme nespokojení… kdo by v této roli nebyl? Proto, jestliže máme dítě, které se jen tak socializovat nedá, pojďme se od něj učit něco o sobě. Pojďme dopečovat pomyslné díry v našem sebepoznávání. Pojďme hledat, kdy a v čem můžeme být sami sobě nejlepšími společníky… kdy, jak a v čem můžeme sami sebe bavit, obdarovat, respektovat a se sebou spolupracovat, tedy pracovat na vlastních projektech, tématech, vztazích a touhách… Dovolme si vidět tohle téma jinak… Prospěje to dozajista všem!