A je tady zase polovina měsíce… měsíce srpna. Tropické teploty nás pomalu opouští a jdeme do druhého extrému, teploty pod 20 stupňů. No, chce se mně říci: „jak pro tento srpen typické!“ Tak se na něj pojďme podívat a slibuji, nuda nebude a informací hafo…

Tento srpen je jiný tím, že se nám potkávají dvě polarity. Plynutí v ženském časoprostoru, ve kterém jsou věci spontánní, operativní, nečekané a cyklické. Plné změn a „neplánů“. Oproti tomu druhá polarita je mužská, strukturovaná, plna pragmatických plánů a úvah, s touhou všemu rozumět, rozškatulkovat, zatřídit a zorganizovat. A není pro ně vůbec jednoduché se domluvit…

To se nám zrcadlí i v mužsko-ženských vztazích, kde mohou jít komunikační výměny názorů až do hraničních poloh. Ostatně jako to počasí… Můžeme mít pocit, že stojíme každý na jiném břehu a ač bychom rádi doplavali k tomu druhému, rozbouřená řeka nás nepustí. Můžeme prožívat pocit bezmoci, zoufalství a veliké rozporuplnosti. Srdce křičí jedno, hlava druhé. Chtěly by se domluvit, ale moc jim to nejde. A stejně tak je to nyní mezi mnohou ženou a mužem. Nemluvě o tom, že každý v sobě máme ženu i muže.

Blokuje je totiž velký nános zašlapaných emocí, které jsme kdy v životě dovolili popřít. A teď se o ně proto nemůžeme opřít. Ve strachu ze slabosti se naše bolavé emoce krčí hluboko uvnitř a nemají dost kuráže se ukázat… protože tak slabí přece nejsme. Ano, v tom jsme mnozí vyrostli. „Nebreč, nebul, tak strašné to přece není, nebuď bolestínek, buď chlap“ a spoustu dalších výroků nás kdysi dávno oddělily od našich nejhlubších emocí. Od volání našeho srdce… Ale je tam, tluče a chce být slyšeno. I za cenu, že jej na chvíli přehluší zvuk pláče nebo nářků… I za cenu, že budeme na chvíli v očích jiných slabými. I za cenu, že se nám nejspíš podlomí kolena a my budeme na chvíli opět těmi malými dětmi, se nudlí u nosu, které touží po bezpodmínečném přijetí. Vždy, nejen když se to hodí.

A co když vám povím, že člověk, který nepoklesne v kolenou, nemůže být jiným vzat do náruče a být odnesen do bezpečí. A netoužíme po tom, milé ženy? Nemůže být druhým schován do bezpečné náruče, ve které je ten uklidňující tlukot srdce, který známe z bříška. A netoužíte po tom, milí muži? Nemůže být opečován a nemůže vnímat, jakou starost o něj druzí mají. Nemůže ve své křehkosti najít sílu. A netoužíme po tom všichni?

Navíc žena, která je křehká navenek a silná uvnitř dokáže být tou nejlepší partnerkou muži, který je silný navenek a křehký uvnitř. A on je pro ni takto tím nejlepším partnerem. Není to krásná harmonie? Máme to zakódované i v našich tělech.. Ten nejlepší milostný zážitek a splynutí prožijeme, pokud je žena měkoučká a muž pevný… Muž se do ženy schová a žena se o něj opře. Lepší příklad už vám dneska nedám…

Máme rok lásky, včetně sebelásky. Proto ty emoce, co kolem nás lítají! Jsme ochotni to letos pro sebe udělat? Ukázat své emoce? Máme odvahu jít do autentické vnitřní jednoty, ve které jsme stejně tak silnými jako křehkými? Stejně tak fyzickými jako duchovními? Jsme ochotni začít vědomě a fyzicky využívat naše emoce, které kolem nás nyní aktivně vystupují?

Ne nadarmo nám srpen drží palce a dělá všechno proto, aby vylezlo na povrch vše, co souvisí s našim přesvědčením, že jsme v daném vztahu, situaci, tématu slabými… abychom hluboko uvnitř našli naši sílu, která pramení ze souladu mysli a srdce. Z jejich spolupráce. Z jejich partnerství…

A není to vždy příjemné. Ale srpen ví, že na to máme sílu i veškerou podporu celého vesmíru. Kdy jindy, než teď…

Dovolme si také v srpnu připustit a přijmout kde a v čem máme černo-bílé vidění. Nalít si čistého vína. Kde je mysl ve svých přesvědčeních tak silná, že brání laskavosti, lidskosti, pospolitosti, toleranci, aby byly slyšeny a prožívány. Abychom byli ochotni vidět více srdcem, než myslí… Protože mysl může vycházet jen z toho, co zná. A v této škatulce budoucnost není… Zato srdce se opírá o jemnohmotnější kvality a mnohé „vidí“ daleko dopředu. A nejen díky magnetickému poli, které prokazatelně vysílá…

Srpnové srdce je opravdu veliké a vnímá lásku a laskavost na úrovni celé planety. Tak moc by si přálo mít všechno a všechny pod kontrolou, všem pomáhat a za všechny nést odpovědnost… Jenže každá bytost si vstupuje do vlastních zkušeností, kráčí vlastní cestou a naplňuje vlastní poznání. Pomoc můžeme jenom tam, kde je o pomoc požádáno. Jinak bereme druhému zkušenost, na kterou možná roky čekal. Zodpovědnost může nést jenom ten, kdo zná odpověď. Pokud ji neznáme, stavíme jen na domněnkách a to nejsou příliš stabilní základy a „objednáváme“ si malé či větší zemětřesení. A kontrola je vždy kontraproduktivní, pokud se netýká našeho vnitřního prostoru, ale kontroly těch druhých. A kde je velká kontrola, je i velká touha po svobodě. A kde je touha po svobodě, tam je začátek odloučení…

Srpen je hodně o mocnosti a mocenských hrách. Kde vládne moc bez laskavosti, přichází bezmoc… A bezmoc předchází destrukci, nemoci, smrti… je to postupná cesta k základní volbě být či nebýt. Být s tímto člověkem? Být v této práci? Být v této zemi? Být vůbec? Jsou to těžká témata a ještě těžší okolnosti. A nemusíme se nutně dívat na zahraniční dění… ač to mnohým z nás rve srdce.

Tyto bitvy a války vedeme každý z nás. V jiných úrovních, v jiných tématech, v jiných životních zkušenostech. A srpen nás chce inspirovat, abychom si tyto situace zvědomili.

Kde se cítím bezmocný/bezmocná? Kde mám pocit, že jsem nemilovaná/nemilovaný? Opuštěný či opuštěná? Kde mé srdce pláče, protože se cítím zanedbávaná a nedůležitá? A až nám to pomůže naše mysl zvědomit, a na to ji potřebujeme, dostane srdce prostor, aby to všechno, úplně všechno vyplakalo. Pak se dostaneme do jednoty. Jednoty sami se sebou. Do jednoty se situací.

Neznamená to, že se všechno změní, zlepší a vyřeší. Znamená to, že bude s námi člověk, který nás miluje takové jací jsme. Bez podmínek, bez limitů, bez hodnocení. Ve všech našich polohách. V síle i slabosti. Bude s námi ten, kdo nás provází při našem zrození i smrti. My sami. A to je sebeláska!

Sebeláska v jednotě se všemi a vším.Přeji nám všem, abychom si dovolili mít otevřená srdce, připravená slyšet svůj vlastní rytmus i v situacích, kdy nám není do smíchu. Protože to dělá člověka člověkem. To může posunout tento svět do laskavosti a člověčenství. Do jednoty…

S láskou, Eliška