Měsíc listopad se nám překlopil do druhé poloviny a nechal nás již ochutnat svoji esenci. Ne že by to s ním bylo jednoduché a mnozí se již upínají svými tužbami a přáními k vánočnímu času, tedy spíše k povánočnímu času, aby mohli zpomalit a jenom být…
Než tam ale společně dokráčíme, bylo by moudré porozumět tomu, co nám listopad nabízí a k čemu nás vyzývá. Ať už se nám to líbí nebo ne. Tak se na něj trošku podíváme a zvědomíme nevědomé… 🥰
Listopad velmi apeluje na téma služby. Na to, abychom měli v rovnováze dávání a příjmání. A ať to zní jakkoliv banálně, jen málokdo z nás to opravdu umí. Opravdu a opravdově… tedy v plné autenticitě a k přijetí sama sebe v těch či oněch postojích, vymezeních si hranic i vyjádření se.
Lehce se myslí, že to či ono už je pro mě moc, ale daleko hůře se jádro věci vyjadřuje. A jádrem je, že to chci či nechci. Mezi těmito dvěma slovíčky je velmi tenká, leč jasná hranice, která má zvláštní alarm, který se spustí, pokud tuto hranici projdeme bez svolení sami sebe.
Tímto alarmem je naše nespokojenost, rozmrzelost či hněv. Pocit, že druhému sloužíme či posloužíme daleko více, než sami sobě. A nejen to. Že je to v trvalé nerovnováze… že naše dávám je větší než dostávám. V různých tématech, vztazích, situacích či modelech chování. Pocit služky, pocit zneužití.
A rovnováha nemusí být vůbec 50:50. Tento poměř a nepoměr se mění s každým nádechem, protože s každým nádechem jsme jinou bytostí. Jinak cítíme, vidíme, prožíváme, víme… nic není jako před vteřinou. A letošní rok nás to celkem slušně učí, není – liž pravda?
Pokud sloužíme a činí nám to radost, děláme to vlastně kvůli sobě, protože radost přináší dostatek energie, zdraví a pozitivního prožívání. Pakliže ale sloužíme a není nám v tom dobře, neposloužíme nikomu. Kumulovaná nespokojenost se promění v hněv, a ten musí dříve či později ven. Je to jako tlaková nádrž. Je jen otázka času a okolností, kdo přidá poslední kapku, která způsobí explozi.
Asi nás nepřekvapí, že v lásce k nám ji obvykle nabídnou ti, které milujeme nejvíce. Protože podvědomě ví, že je milujeme bez podmínek, stejně jako my víme, že nás oni milují bezpodmínečně…
Tedy i v situaci, kdy máme „dost“, jsme přetížení, unavení, zranění, frustrovaní a oni nám nabídnou poslední „kapku“, aby umožnili uvolnění přetlaku a postarali se tak o naše zdraví. I za cenu vlastního diskomfortu. Ví, že je milujeme, i když podle nás dělají něco, co nesneseme. A my si dovolíme jít do autentičnosti, protože víme, že to unesou…
Přesto nás pak mohou dostihnout pocity viny, smutku a velké bezmoci. Jsme lidé a přišli jsme sem udělat zkušenosti. Nejen ty laskavé, krásné a radostné. Ale i smutné, bolestné a nepříjemné. A když je nezkusíme, nebudeme vědět, jak příště jinak a lépe…
Poděkujme sobě za odvahu do této zkušenosti jít. Druhému za okolnosti, které nám pro naši zkušenost vytvořil. Odpusťme sobě vše, co se nám na této cestě nepovedlo, stejně jako odpusťme druhému čeho se dopustil. A vyznejme lásku sami sobě, své duši, tělu i mysli, že nás provází i na těchto cestách, stejně jako vyznejme lásku té druhé bytosti, okolnosti, situaci, že nám umožnila nové poznání, ne jehož konci můžeme říct: „už vím, už znám…“.
A přesně těmito cestami nás vede listopad. Být laskavými k sobě i k druhým i v situacích, kdy jsme ochotni jasně vyjádřit své hranice, postoje či potřeby. I za cenu hněvu či nespokojenosti.
Dovolit si být unikátními sám za sebe, a přesto být nedílnou součástí celku. Jedenáctka je složena ze dvou jedniček. Pojďme si představit jeden obraz….
Jeden člověk, každý jeden sám za sebe, jedinečná a unikátní bytost, jedna duše přicházející na svět skrze světlo a zrození a jediná bytost opouštějící tělo při posledních výdechu. Ač obklopena dalšími, je to jen ona, která musí zvládnout svoji cestu. Sem na Zem i zpět do prostoru nekonečna. Přesto, tato jedna duše, bytost, osobnost je součástí všeho ostatního, neoddělitelného, pospolitého. Dýcháme jeden vzduch, žijeme na jedné planetě, prožíváme stejné emoce, stejnou lásku, dokonce se i rozmnožujeme jedním způsobem.
Bez ohledu na pohlaví, vyznání, orientaci, barvu kůže či politické preference jsme všichni jedné krve. Potomci těch, kteří stáli na začátku a předkové těch, kteří tady budou po nás.
Každý z nás přichází v nevědomosti a učí se nejlépe, jak v daný okamžik umí. Jak můžeme hodnotit cestu druhého, když ji neznáme? Když jenom jedna jediná a unikátní bytost se skrývá v každém těle?
Listopad v tomto roce nás bude vést do situací, ve kterých se bude probouzet ochota vidět i očima druhého, slyšet ušima a cítit srdcem druhého. Ale abychom se k tomuto úhlu pohledu mohli dostat, nejdříve nejspíš zarezonují naše stará zranění a bolesti.
Nejdříve přijde hněv, abychom dostali šanci poléčit staré šrámy uložené v naší buněčné paměti. Z různých věků, situací a okamžiků. Rezonance hněvu je umí velmi uvolnit… ten druhý v situaci nám tedy velmi poslouží, abychom mohli započít sebeléčení.
Vědomi si tohoto procesu můžeme v okamžiku, kdy cítíme nestupující hněv, odejít stranou, kde neviděni a neslyšeni můžeme vyslovit a uvolnit všechny myšlenky a pocity, které nás k situaci vážou.
Odžít je… tentokrát vědomě, s vědomím, že tím tentokráte sloužíme sobě. Že už nejsme bezmocní a ve službě…. bez ohledu na to, kdy, proč, jak a v souvislosti s kým se to stalo. Duše nezná čas a prostor. Počítá se jen to „tady a teď“.
Pak přichází nádherná energie ochoty. Ochoty slyšet, vidět i cítit to, co prožívá druhý. Druhý, sám za sebe, a přesto součást všeho a všech, tedy i mne.
Není to jednoduchá praxe, ale je to proces, který je v listopadu velmi podporován. 11 = 1:1. Nikdo víc. Nikdo méně. Moje tělo : moje duše. Já : Ty.
Rovnováha, to je to, oč tu běží. A žádná stará dobrá váha nic nezváží, aniž by se misky nejdříve nerozkmitaly…
Budeme mít odvahu milovat se i v okamžiku hněvu a nespokojenosti a vnímat i tento proces jako prospěšný?
Budeme ochotni naslouchat, vidět i naciťovat se do postojů druhých, bez propojování na naše osobitá a stará zranění a zkušenosti?
Dovolíme si vyjádřit své vlastní hranice s vědomím, že to, že vyvolají nějakou nepříjemnou emoci u druhého nemá s láskou k nám nic společného?
Necháme spadnout staré zkušenosti, staré fyzické zápisy a bolestné vzpomínky jako listí, ať si tlejí někde mimo nás a necháme naši duši a jedinečnost tvořit nově.
Pomalinku odkrývat nová poznání a cesty, jako když se zvedá mlha a musíme se opřít jen o naši vnitřní intuici a sílu, protože ještě nic nevidíme, a přesto se to děje.
Až padne mlha pojďme do lesa. Vnímejme tu krásnu neviděného, tu vnitřní sílu, když se musíme opřít jen o sebe. Ten klid, který vychází zevnitř, nerušen vnějšími podněty… tam nyní, v listopadu najdeme uvolnění, klid a mír.
A příroda to ví. Proto nám nabízí toliko mlhových oparů…
Přeji vám klidný listopad uvnitř vašich srdcí a odvahu i ochotu se postavit za sebe, i za cenu ohnivé emoce. S důvěrou, že je to proces, na jehož konci je porozumění druhému. V lásce k sobě. V lásce k druhým.
Eliška