Obavy a strachy jsou přirozeným mechanismem, který nás má chránit. Je to ten mechanismus, který určuje, jestli ztuhneme nebo začneme utíkat. Jestli se bude vyplavovat stresový hormon kortizol či adrenalin…

V takových situacích se nám mnohdy nedostává ani pocitu důvěry, o který bychom se mohli opřít, ani jasného myšlení, které by nám dokázalo vše srozumitelně vysvětlit. Bývá to taková past, ze které hledáme cestu ven jen opravdu těžko. Navíc, v jako každé pasti, nastupují v zápětí pocity zoufalství, bezmoci či kapitulace. Znáte to v nějakých situacích? Potkáváte se s tím? Jsem si téměř jistá, že je to téma každého z nás. Jen to máme každý v trochu jiných kulisách.

V dnešním krátkém inspirativním zamyšlení se chci dotknout obav, tedy tam, kde máme nedostatek důvěry, že se věci vyvinou podle našich přání. Tam, kde nastupuje nespokojenost a možná i hněv, protože se „to“ neposouvá tak rychle a efektivně, jak potřebujeme a my pochybujeme nad tím, jestli se to vůbec podaří. Často tyto situace souvisí s někým druhým, kdo je v daný okamžik do tématu zapojený či zúčastněný, a tak si můžeme připadat ponecháni na holičkách. A velmi často je s tím spojený pocit, že vlastně nemáme možnost volby, což může o to více prohlubovat roli oběti, ke které tíhneme v určitých situacích každý. Co ale s tím? Jak z toho ven?

Je jasné, že druhého nikdy nedonutíme k tomu, co doopravdy a ze srdce nechce. Obzvláště, pokud je jeho srdce pevně ve své víře. Už to zkusili na Ježíše, Jana Husa, Miladu Horákovou a jiné, a tak je výsledek všeobecně známý. Kde je síla srdce, není jiná síla, která by ji převálcovala. Tudíž bojovat s druhým, který to má nastaveno jinak, je Don Quijotská práce bez valného výsledku. A je celkem nepodstatné, proč to ten druhý takto má, či chce… je to jeho svaté právo vnímat věci podle svého „těsta“.

My máme naopak svaté právo být kvůli tomu naštvaní, vzteklí, zranění, ukřivnění, uražení či cokoliv jiného, co se nám z emočního pole vyplaví. Vše je v pořádku a emoce jsou palive pro pohyb „vpřed“, tedy ke změně.

Vše je v pořádku a přesto je nám v tom mizerně. Tááákže, co s tím, Eliško? Úplně slyším vaše hlasy a jsem za ně ráda. Nejsem spasitelkou, tak vám neřeknu, co s tím. Ale řeknu vám, jak si pomoci, aby nám v tom bylo alespoň lépe. A cestou, jak z těchto pocitů ven, leží a stojí v sebedůvěře a v důvěře. Že i když to teď vypadá, jak to vypadá, že to dopadne dobře…

Lehce se řekno, těžko se dělá, je obvyklá dobrá připomínka, kterou slýchávám. Tak nabízím řešení „lehce se řekne, lehce se dělá.“ Souhlasíte? 

Ať už se situace týká kohokoliv a čehokoliv, vzpomeňme si na dětství. Vlastní nebo našich dětí… učili jsme se chodit. Stoupli jsme si a spadli a opět jsme se vyškrábali nahoru a opět spadli. Mnohokrát to bylo s boulí, ale vnitřní síla i podprahová důvěra nás vedly dál s pevným přesvědčením, že to jednou zvládneme. A tak jsme tuto výzvu opakovali tak dlouho, až jsme jednoho dne stáli na vlastních nohou. Vybavte si právě teď ten pocit vítězství bez ohledu na to, před jak dlouhou dobou k tomu došlo. Dejte tomu právě teď trochu své pozornosti a zvnitřnění. 

Od tohoto okamžiku nebylo důležité jak dlouho to trvalo a kolik to stálo sil a bebínek. Platila jen ta síla, která tryskala z našich hlubin.. hrdost, sebedůvěra, sebepřijetí, sebeláska. Pouze toto zůstalo….

Vraťme se nyní k našemu aktuálnímu tématu. Co kdybychom i tady dovolili přijmout myšlenku, že se to jednou podaří. Že se to stane, a že do té doby nemusíme vynášet soudy. Ani nad sebou, ani nad druhými. Že je to proces, který zraje zevnitř a nikdo z venku nedokáže říct, jak dlouho to bude trvat. Jak bychom se potom v té situaci cítili? Měli bychom více pokory? Více klidu? Více uvolnění? „Nadýchněte“ teď do sebe ten pocit, jaké by to bylo.

Pokud ho cítíte, cítíte také ten ústup tlaku na sebe i druhé. A kde není tlak není protitlak. Kde není vzdor není odpor… jen přijetí. A přijetí přináší akceptaci, klid a mír.

A já vím, že jednou se k tomu i jako lidské společenství dostaneme… tak jednou, moji milí. 💖 A do té doby se těším na vaše komentáře i sdílení. 😇

Eliška

Foto: Lisa Runnels / Pixabay