Blog, Cesta zvědomění, Modely chování

Červen – pojďme si užít života, bez ohledu na pravidla…

Tak a je to tady, moje milé a moji milí. 😇 Je tady polovina měsíce, polovina června a já se hlásím s kuchařkou pro červen. Ochutnáno už máme, víme, co se v našich životech i dnech děje, tak na to mrkneme, ať vše můžeme zvědomit, propojit a nějak uchopit. Protože co je uchopeno, může být i puštěno. Propuštěno. A o to nám všem jde… Však jsme se navláčeli už dost. 🙈 Tak jdeme na to! 🥰


Červen je nádherný tvořivý měsíc, plný zhmotňování a realizace. Začínají dozrávat plody, o které jsme se v předchozích měsících starali. Jak už to ale bývá, vše má dvě misky vah, dvě polarity, dvě strany mince. A tak nám mohou v tomto měsíci „dozrávat“ i témata lehce nakyslá, témata nejen v rodinném prostředí. Pravidla a jejich porušování, posunování a narovnávání. To je to, oč v červnu běží…


Některé dozrávající pomyslné plody bychom nejraději neviděli a neprožívali. Vlastně bychom se jim klidně i vyhnuli, kdyby se nás nedotýkaly tak osobně. Kdybychom se v souvislosti s nimi necítili tak zničení a mnohdy poražení. Co tedy s tím, když se cítíme být nevyslyšeni a neviděni? Když máme pocit, že naše pravidla nejsou akceptována a dokonce možná i permanentně atakována a porušována?


Můžeme se v takových situacích, kdy jsou pro nás nastavená pravidla neakceptovatelná, schovat do sebe nebo se zcela odpojit, ve smutku a pocitech viny, že jsme dovolili nechat ty druhé, aby rozhodli, jak se máme v dané situaci chovat. S pocitem sklíčenosti a bezmoci. S pocitem zrady, mnohdy od těch nejbližších…


Nebo můžeme využít veškerou svoji tvořivost a konat v souladu s naším směřováním, vědomi si našeho cíle, a to bez ohledu na to, jak to chtějí ti druzí. Izolovat se od jejich očekávání a požadavků a jít si prostě vlastní cestou. Hlava nehlava… nechat ty druhé a jejich požadavky a potřeby za sebou. A neohlížet se…


Ani jedna z výše uvedených cest nám ale nemusí přinést to, po čem vlastně všichni toužíme. Ať už vědomě či nevědomě. Ať už otevřeně či skrytě. A to je pocit, že jsme milováni právě takoví, jací jsme. A že jsme milováni a příjmáni bez podmínek. Že jsme součástí toho příběhu. Že se můžeme opřít o své předky, a že máme vždy přístav, kam se při bouři můžeme ukrýt. Pocit, že jsme šťastní, a že se můžeme na ty druhé spolehnout. Jak tedy z toho ven?


Pojďme si dovolit představu, že všichni ti, kteří atakují či porušují námi navrhovaná nebo pro nás tak potřebná pravidla, nejsou schopni v daný okamžik vidět tu evoluční výhodu, kterou nám naše „vnitřní volání ke změně“ přinese.


Jejich zkušenosti nezahrnují aktivitu, při které by osobně zkusili to, co chceme udělat my. Jediné, o co se mohou opřít je vlastní vnitřní důvěra, že to zvládneme. Že porušení pravidel už neznamená ani upálení, ani poprava u zdi, ani kádrový posudek, který ovlivní celý náš život, stejně jako životy našich dětí.. A jsme u toho. Jejich zkušenosti jsou mnohdy velmi bolavé a do této důvěry je prostě nepustí. 😢


Za prudkými reakcemi našich bližních, i vzdálených, se mnohdy nachází obavy a strachy, plynoucí z jejich osobních minulých zkušeností. A obavy a strachy jsou prožívány z velké míry z pohnutek lásky. Pokud jsme ochotni toto přijmout a být s tím v rovnosti, nejspíš dovolíme sobě jít dále svým směrem, ale zároveň dovolíme, aby ti druzí byli na této cestě účastni. Také jsme ochotni jim zainteresovaně naslouchat i s nimi sdílet, bez pocitu osobních útoků na nás a zpochybňování z jejich stany. Prostě najednou víme, že mohou být součástí naší cesty, i když s námi nesouhlasí a my nesouhlasíme s nimi. Že i když dojde k disharmonii, neznamená to nic víc, než že pokud si zajistíme naši vlastní osobní harmonizaci, překlopí se tento stav a postoj do celé rodinné konstelace a situace… 💖

Také můžeme pomyslnou důslednost v našich očekáváních (tedy lpění na našich pravidlech) a v určitých situacích uchopit jinak. 🙏


Můžeme místo toho, co by se mělo či nemělo, začít sledovat důsledek, který naše reakce vyvolá. Když najednou mysl nevidí smysl v tom, co se kolem nás děje, lze se opřít o emocionální důslednost, tedy jaké prožitky, pocity a zkušenosti sleduji svým konáním? Je toto konání přijetím toho druhého, bez ohledu na jeho postoje? Je toto konání projevem účasti s jeho situací a potřebami? Je toto konání projevem mého upřímného zájmu nebo útokem na jeho pravidla, protože jsou „hloupá“?


Možná v upřímnosti sami k sobě zjistíme, že můžeme spolu nastavit nová pravidla našeho vztahu. Skrze komunikaci o potřebách, skrze projevený zájem, skrze upřímné naslouchání… Pokud přijmeme, že jsme si rovni, tedy k sobě v rovnosti, místo souboje, kde je vítěz a poražený, dojde k dialogu, který může přinést spolupráci a spokojenost. 🥰

Pravidlo evoluce má jediné pravidlo. Že se pravidlům něco vymkne… možná je načase přenastavit naše vlastní pravidla o očekáváních a fungování rolí. Naše systémy přesvědčení, kdo má co dělat a jak to má dělat. Možná můžeme přestat v některých situacích rozdávat karty my a nechat tuto aktivitu na těch, kterých se to opravdu týká. Přenechat zodpovědnost těm, kteří znají odpověď. Jsem si jistá, že inspirace, jak vystoupit ze starých systémů přesvědčení máme momentálně všichni kolem sebe až až… tak kdy jindy, než teď. Tím spíš, že je červen tak trochu ochutnávkou příštího roku. Co narovnáme teď, nebudeme v této míře a v těchto tématech řešit v příštím roce. 😍


Červen nám také nabízí možnost ochutnat život v jeho rozpustilé podobě. Právě díky podpoře našeho vnitřního dítěte, které chce ochutnávat nejvíce to, co se nesmí. Ostatně děti v červnu opravdu milují pravidla. Aby je mohla porušovat. 😂

A ta energie toho pozorování druhých, jak se s tím pak poperou, je věřte nebo ne více jak zábavná. Zkusme sledovat dítě, které jde prokazatelně udělat něco, čím dostane druhou stranu do nepohodlí… Ta jiskra v oku se nedá přehlédnout. Ta touha posunout tu situaci dál. Jinam. To štěstí, že to vyšlo a svět se nezbořil… nevím, jak vy, ale já si okamžitě vybavím nemálo svých dětských „fiškuntálií“ a „opičáren“, při kterých jsem měla sevřené půlky strachem. Ale tahle emocionální směs napětí, touhy, pozitivního očekávání a radosti je více než výživná a dělá život zábavným. Je to něco, co nám dobije baterky, nechá nás prožít slast a štěstí v maličkostech. Přinese do života rozptýlení a odlehčení. A to potřebujeme všichni… Tak co provedete zítra? 😛


Pojďme v červnu tvořit a konat tak, aby nás život bavil. Pravidla nepravidla. Náš vlastní vnitřní kompas nám přesně řekne, co je v daný okamžik to správné. Bude nám v tom totiž dobře, radostně. 😇


Pojďme zhmotňovat naše evoluční záměry, pojďme si pro potvrzení naší tvořivosti, našeho konání. Ptejme se, jestli jsme srozumitelní. Ptejme se, jestli je to pro druhé v pořádku. Ptejme se, jestli se tak můžeme domluvit. Veďme dialog. Hrejme pomyslné Člověče, nezlob se s vědomím, že se v hodu kostkou střídáme. Že jednou vede jeden a pak druhý. Že hrát znamená nejen vítězit, ale i prohrávat. Že prohra nemusí znamenat tragédii a výhra všechno… Že se hraje, dokud to všechny baví… a i když hru skončíme, že to neznamená, že si nemůžeme nakonec ťuknout. Na něco podstatnějšího, jako je zdraví. Jako je láska. Jako je život sán! 🥂


Tak na zdraví, přátelé! 💖

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.