Vše, co fungovalo se najednou zdá býti zcela nefunkčním a neefektivním. Mohou nám připadat pokažené naše děti (ráda používám pro pubertu svůj osobní výraz „dočasný error“) nebo se můžeme najednou cítit pokažení my, v roli rodičů. Pokud to jsou občasné výstupy, umíme to obvykle uvolnit, vybalancovat, najít rovnováhu a opět se dostat do klidu. Pakliže se to ale děje na denní bázi a není čas to zpracovávat a ani nemáme prostor na psychohygienu a odstup, jsou stavy přetížení a z toho plynoucí emocionální nestability servírovány bez servítků. Na obou stranách. Což nadále může prohlubovat vzájemné komunikační propasti a pocity smutku… 😢

Program bohužel nemám, tedy mám v hlavě, ale na jeho vývoj by byly třeba miliony (a ty nemám), takže alespoň základní tip, jak pozměnit komunikaci, aby se alespoň trochu uvolnily vzájemné třecí plochy.

Než vám je představím, je třeba opět si připomenout, v čem jsou upgradované děti (děti 21. století) jiné:

1/ pokud jim něco nedává smysl, nemají ochotu to dělat a pokud tlačíme, aktivujeme jejich nespokojenost, otrávenost, hněv… nebojí se ho ukázat (tak jako generace dříve narozené)

2/ primárně jsou loajální ke svým potřebám a snům, což neznamená, že neumí posloužit druhému. Nicméně analogie je jasná, nejdřív jsem tu já a následně svět kolem mě. Což je zcela otočený princip oproti předchozímu století. Vlastně poměrně autenticky naplňují podstatu“ „miluj bližního svého jako miluješ sám sebe“. Z tohoto výroku je zřejmé, jaké je pořadí… je tedy čas na správnou interpretaci a ony to ví.

3/ už nedovolí, aby je někdo zneužíval proti jejich vůli, ani za cenu společenského prospěchu, výhod nebo kvůli penězům. Hmotné statky končí v jejich seznamu tam, kde začíná osobní nastavení, přes které nejede vlak.

Tak jdeme nyní na základní principy mé „komunikační triády“. Je rozdělena na pouhé 3 kroky:

1/ Instrukce = destrukce

Tato generace nechce instrukce. Ostatně vidí kolem sebe, kam bezhlavé instruování svět přivedlo. Ano, položme si ruku na srdce. Absence kritického myšlení a slepá poslušnost a kopírování předchozího přivedlo svět do doby extrémů. Na všech úrovních: klimaticky, ekonomicky, politicky, sociálně… Můžeme se na upgradované děti zlobit pro to, jaké jsou. Pravdou ale je, že za to, v čem žijí můžeme my všichni, dříve narození. Pokud tedy nechceme v rámci naší komunikace docílit ukončení společného „napojení“, zapomeňme na instrukce. Místo toho zapojme do rozhovorů otevřené otázky. Ty končí nejen otazníkem, ale dávají prostor na odpověď, která je jiná než ano či ne. Že to chce trénink? Ano, chce. Ale ostatně, co ne? Pakliže v souvislosti s touto generací zůstaneme u instrukcí, bude destrukce naší komunikace dalším přirozeným krokem adolescentů. 🙈

2/ Destrukce = konstrukce

Ukončení rozhovoru, emoce lítající kolem, neochota jakkoliv vyhovět nemusí být až takovou destrukcí dané situace, jak to na první pohled nám dospělákům připadá. Naopak, pokud k tomu už dojde, je vítaným prvkem (pakliže jsou samozřejmě všichni „safe“, jak říkají mladí), který vytvoří prostor pro zdravý odstup od situace a dá také prostor na uvolnění všech emocí, které se v situaci objevily. Upuštění páry je léčivým procesem a především je tato pára hnacím prvkem pro změny. Bez těchto emocí by nebyl aktivován směr vpřed (ke změnám), a to se netýká jen parní lokomotivy, ale všech situací. Není tedy třeba hned situaci řešit, ale je třeba počkat, až si to sedne a my budeme vnitřně přesně vědět, co udělat dál. Dokud nevíme, dává smysl nekonat. Z chaosu vzniká řád… nejen ve vesmíru, při vzniku nové hvězdy, ale třeba i při početí. Je to tedy velmi funkční a miliardami let osvědčený proces. Věřte mu! 😇

3/ Konstrukce = instrukce

Jakmile se naši adolescenti uklidní (a my samozřejmě také), začnou nás sami informovat o změnách a krocích. Dokonce nás mnohdy začnou sami instruovat, co a jak máme dělat. Jsou moudří, oni ví, že my to narozdíl od nich potřebujeme. Pakliže se v této chvíli osvobodíme od nastavení naší mysli, ega a z toho plynoucí dříve nastavené společenské hierarchie, budeme ochotni připustit, že to, jak věci vidí a vnímají tyto děti 21. století dává často smysl. Výsledkem bude, že nás postoje a názory této otevřené (open-minded) generace otevřou. Že se aktivuje naše kritické myšlení, které nyní v čase tolika krizí opravdu potřebujeme. Ne proto, abychom to vyřešili za naše děti, ale abychom jim dali prostor, aby to mohli vyřešit efektivně a časem ony. A když už jim v tom neumíme poradit, neměli bychom jim na té cestě alespoň zavazet. Aby mohli konstruovat (tvořit) svět, ve kterém budou žít ony i jejich děti.

Kruh je uzavřen, milí. Víc vědět netřeba. Snad jen, že je každá situace jiná. Že jsme pokaždé jinak v kondici. Že máme jako dospělí taky svoje fu*k upy (průšvihy) a ty ovlivňují to, jak reagujeme. Jsme lidé, všichni. Mladí, staří, malí, velcí, chudí, bohatí. Každý konáme v daný okamžik jak nejdokonaleji umíme. To, že se to časem ukáže jako nedostatečné a my postoj přehodnotíme a uděláme to ještě jinak, je základní princip evoluce. Bez tohoto procesu nemůže být život. Takže, jestli chceme přežít, je načase přijmout i to, že se věci mohou dít a dělat jinak, než nás dříve učili. Než jsme si dříve mysleli. Než jsme byli dříve přesvědčení. Však svět kolem nás, náš svět, je dostatečným svědkem toho, jestli to bylo správně nebo ne… já svoji odpověď už znám. A co vy?

Těším se, že se se mnou podělíte a jestli máte dotazy, tak se ptejte… jsem tady. 💖

Eliška

Foto: Pixabay/sweetlouise