Beseda organizovaná inovativní školou ŽIVÉ UČENÍ PÁLAVA, jejíž jsem mentorkou, přinášela informace o tom, co je to svobodné vzdělávání, jak se děti ve svobodě vyvíjí, jaký prostor k tomu potřebují a jak můžeme je, a koneckonců i sebe v roli rodiče, podpořit.
Už dlouhou dobu hledám formát, skrze který by mohli mnozí najít laskavý, přátelský a bezpečný prostor pro nové informace, inspirace i podporu, aniž by se museli či chtěli objednávat na sezení v rámci terapie. Pro ty, kteří si chtějí dané téma jen více zvědomit, a pak v klidu a ve svém tempu, vybaveni novými poznáními rozhodnout, co dál… Ve spolupráci s kavárnou Piknik, která se nachází v Moravanech (kousíček za OC Futurum v Brně) se proto rozjíždí nový projekt – cyklus besed na různá témata. Ta, ač se budou měnit, budou mít vždy něco společné. Kavárna bude uzavřena jen pro nás. Připravena bude nejen skvělá káva, vynikající vínko nebo naprosto luxusní dezerty a kanapky. Počet účastníků bude maximálně 20, pro pocit určité intimity. Můžete jen poslouchat nebo se i ptát nebo klidně i diskutovat. Vše je v pořádku a nikdo na vás nebude mít žádná očekávání. Právě kvůli zaručené intimitě nebude beseda nahrávána, nebude tedy možné dokoupit záznam tak, jako u jiných webinářů či seminářů. Besedy se konají v podvečerním čase od 18:00 do 20:00 hodin (tak, aby byl čas pro pracující dostupný). Ne vždy se mně však daří konec dodržet, počítejte proto raději s delší dobou, třeba kvůli hlídání… 😉 Informací bývá mnoho, proto si nezapomeňte vzít s sebou blok a něco na psaní. O ostatní se postarám já. 😊 S ohledem na omezený počet míst, je vždy nutné si předem zakoupit své místo, skrze tento registrační formulář. ZÁROVEŇ ZDE NAJDETE DALŠÍ PLÁNOVANÁ TÉMATA. Budu se tedy těšit s dvaceti z vás na viděnou a mějte krásné dny, Eliška
Nárůst témat duševního zdraví především u teenagerů je až děsivý… * úzkosti * deprese * sebepoškozování * sklony k sebevraždám * panické ataky * a další zdravotní problémy, které mnohdy klasická medicína s duševním zdravím bohužel nespojuje. Jako terapeutka mám v péči mnoho náctiletých a téměř všechny stavy jsou propojeny na školství (napsala bych prozatím všechny, ale chápu, že by to pro někoho bylo příliš). To neznamená, že daná škola, daný učitel nebo daný kolektiv je špatný, nekompetentní, asociální či nepřátelský, ale toxicita mnohých školních ústavů a organizací, potažmo některých edukativních odborníků (rozuměj pedagog) je velmi alarmující. A o tom chci dneska psát. Neznamená to, že nemám pochopení pro míru stresového zatížení učitelů v terénu, ani pro pocit zneužití v souvislosti s odměnami, ale že jsou hranice, za které nelze danou situaci nechat zajít a je nepřijatelná. NIKDY! A ve které je třeba se chopit jako rodič iniciativy. Protože v takový moment děláme vědomou volbu, jestli „zařízneme“ své dítě ve jménu strachového modelu chování, že se to obrátí proti němu, že bude mít špatnou pověst, že je na prémiové škole a mohli by ho vyhodit, aj. nebo se za něj postavíme. Různými způsoby, kterých jsme zrovna schopni, ale postavíme. A toto je dobré si zvědomit, aby nás to jednou nedohnalo… Lehce se říká, hůře se dělá, si možná pomyslíte. Máte pravdu, není jednoduché v sobě probudit lvici a začít bránit tam, kde jsme se to sami pro sebe nenaučili. Ale dítě je tou nejlepší motivací. Tak to vezmeme popořádku, ať mnohému lépe porozumíme. Generace rodičů v 1. polovině minulého století přistupovala ke školním tématům obvykle ve stylu „Obecná škola“. Kdo neviděl, doporučuji zhlédnout. Takto byli vychovávána generace dnešních prarodičů a prararodičů. Dítě mělo téměř nulovou šanci se k čemukoliv vyjádřit a tresty za hodnocení učitele byly přísné a mnohdy až brutální. Generace rodičů v 2. polovině minulého století už měla o trošku více pochopení, ale platilo pravidlo “ Drž hu*u a krok a hlavně nic neříkej. Mysli si, co chceš.“ Takto prošla vybudováním si vztahu ke škole generace rodičů narozených v 70´a 80´. Není třeba se zlobit. Doba nedávala prostor ke svobodnému vyjadřování, a pokud k němu docházelo, tak to bylo velmi riskantní pro všechny zúčastněné. Byl to ten nejbezpečnější způsob, jakým mohli rodiče provést své děti vzděláváním okleštěným komunistickým režimem a s tím spojenou nesvobodou (nejen slova). Generace rodičů z období milénia už dostala najevo, že se mohou začít ozývat, ale modely chování v rodinách a paradigmata ve společnosti, související se školou, jsou tak silná, že se ne každé rodině daří to změnit. Přesto ale začalo již docházet ke změnám, v rámci kterých jsou ale tyto děti a rodiny mnohdy hodnoceny jako problémové, děti rozmazlené a rodiče lhostejní. Nelze házet všechny učitele, školy a organizace do jednoho pytle. To je potřeb říci! Protože je spoustu škol, kde to funguje a je všem dobře. Přesto se může dít, že zrovna vaše dítě chodí někam, kde je klima školy toxické. Co to znamená? Dítě v ní necítí: * bezpečí * podporu * laskavost * respekt * svobodně Naopak se v ní cítí: * ponižováno * nerespektováno * ignorováno * v ohrožení * v nesvobodě Sami si můžeme odpovědět, s jakým typem školy souvisí výše uvedené duševní problémy. Ostatně totéž lze převést na zaměstnaneckou situaci. Za hranicí nejen slušnosti, ale především profesní korektnosti a kompetentnosti jsou narážky či poznámky učitelů / učitelek na: * VÁHU DÍTĚTE * VZHLED DÍTĚTE * ŘEČ TĚLA DÍTĚTE ( fyzické vyjadřování při projevu, obzvláště pak pod stresem) * OBLÉKÁNÍ DÍTĚTE * SEXUÁLNÍ ORIENTACI * INTELEKT DÍTĚTE * POŽADOVAT VEŘEJNÉ SDĚLOVÁNÍ OSOBNÍCH ÚDAJŮ (váha, výška, aj., i kdyby mělo jít o matematické cvičení kvůli počítání průměru, ANI TEHDY!) * NECHÁVAT OPRAVOVAT PRÁCE ŽÁKA JINÝM ŽÁKEM POKUD NEJSOU PŘEKRAČOVÁNY ZÁKONY, NEMAJÍ UČITELÉ PRÁVO SE K TOMUTO VYJADŘOVAT. A UŽ VŮBEC NE PŘED CELOU TŘÍDOU NEBO PŘED VŠEMI V KABINETU!!! Mohou své obavy konzultovat osobně s rodiči nebo si popovídat či situaci konzultovat s jiným pedagogem, ale v důvěrném režimu. NIKDY NEVÍME, ANI JAKO UČITEL, ČÍM DÍTĚ OPRAVDU PROCHÁZÍ. ZNEUŽITÍM MOCI SKRZE VÝROKY ČI ČINY (VIZ TÉMATA VÝŠE) UKAZUJE UČITEL SVÉ POCHYBENÍ A SELHÁVÁNÍ, NIKOLIV POCHYBENÍ A SELHÁVÁNÍ ŽÁKA! To je důležité si pro rodiče zvědomit předtím, než začne případně hudrovat na své dítě. Co ale s tím, když naše dítě takto strádá? 1. Pokud to umíme a máme na to sílu, jít do pozice „lvice“, lze opakovaně otevřeně komunikovat s daným učitelem/učitelkou, ovšem bez očekávání, že se něco změní do druhého dne. I vyslyšení a přijetí vašich stížností je skvělou známkou a dobrým prvním krokem a některé věci nemůže samotný pedagog změnit nebo třeba potřebuje „posvěcení“ svrchu. Ne vždy v roli rodiče známe detailní zákulisí dané školy či organizace. 2. Pakliže tuto zkušenost uděláme opakovaně a nevidíme žádné změny, otevřeme komunikaci na úrovni vedení. Opět se stejnou trpělivostí, protože neznáme vztahy a zákulisí související s požadavky zřizovatele, což je obec, město či kraj, případně soukromá společnost. Chtějme ale zpětnou vazbu, informace, návrhy, aj. Ideálně vše písemně, protože slovo se dá poměrně jednoduše popřít. Sice to déle trvá, bude to stát více času, ale máte prostor si to přečíst opakovaně, zvážit, nacítit se na situaci, apod. Stejně jako druhá zúčastněná strana. 3. Pokud máte pocit, že se to netýká jen vašeho dítěte, ale podobné zážitky mají mnohé jiné děti a atmosféra ve škole je toxická, lze písemně požádat školu o jejich autoevaluaci, tedy sebehodnocení, které mají dle školského zákona povinnost dělat. A to směrem k rodičům i dětem. Pakliže se to neděje, obraťte se na zřizovatele, který má v tomto směru největší právo do situace vstoupit. Pokud je klima školy opravdu celkově toxické, v sebehodnotících formulářích se to rozhodně ukáže. A to je něco, co už nemůže vedení školy ani zřizovatel ignorovat. 4. Pokud se však z jakéhokoliv důvodu nebo na základě předchozích zkušeností obáváte přímé konfrontace resp. komunikace, kterou jako konfrontační vnímáte (což je taky naprosto v pořádku), máte pořád možnost reagovat a nenechat to být. Protože jde o vaše dítě, které danou situací trpí a vás to… Read More Škola a teens
Možná si říkáte, jak by bylo jednoduché a super mít po ruce manuál na naše teens… na to, jak řešit výzvy přicházející ve vlnách s někým, kdo je pro vás najednou napůl někým neznámým a novým. S někým, na koho jsme se dříve mohli spolehnout, platily naše dohody, vztah byl postaven na spolupráci přiměřeně věku, otevřené a důvěrné komunikaci a vše fungovalo celkem spolehlivě. Tedy tak, že jsme se na mnohé mohli spolehnout. Vztah, který měl aspekty, jenž s teenagerem najednou neplatí… Chtěli byste takový manuál? Byl by pro vás k nezaplacení? 😇 Ač sama jako terapeutka, průvodkyně a mentorka nabízím konzultace na tato témata, přesto jako máma náctiletého se občas dostanu do pasti sklíčenosti a čirého zoufalství, jak mám vlastně tuto „nově rodící se bytost“ uchopit. Za slovem uchopit je také pochopit a chopit se své rodičovské role. No, co si budeme, situací, kdy je to více #challenge než #chill je podstatně více! 🙈😂 Takže, protože jsme na jedné lodi (a fakt jsme, bez ohledu na ročník narození, pohlaví, profesní zařazení či víru nebo lokaci), tak si ho budeme tvořit spolu, ju? Vy se budete ptát a já budu odpovídat, protože u jiných to člověk vidí daleko lépe, než u toho svého vlastního „kousku“. 😃 Proto to bude v tuto chvíli má služba zdarma, jelikož z toho budu čerpat v konečném důsledku (jen z druhé strany) stejně jako vy… 😊🙏 Berete? 👍 Jestli ano, budu se těšit na vaše otázky, které můžete pokládat formou komentáře k tomuto článku nebo klidně i do emailu… Otázky budou vždy publikovány pouze pod iniciály, takže důvěrnost zaručena. Odpovědi pak budu vkládat jako samostatné články, takže pokud si to chcete pojistit, přihlaste se k odběru newsletteru, ať vám to přistane rovnou do emailu. 😊 Tak se držme, rodičové! Eliška
Je dost možné, že se jako rodiče cítíte být neustále bombardováni články, jak mohou být kvůli nám naše děti traumatizovány, protože nás traumatizovali naši rodiče a my to nyní za pomoci psychologů, psychiatrů, koučů a terapeutů složitě narovnáváme. Nepříjemné pocity matky v prentálu? Trauma hodné terapie… Nedokonalý porod? Trauma hodné terapie… Špatná školka? Trauma hodné terapie… Špatná škola? Trauma hodné terapie… Špatný sourozenec? Trauma hodné terapie… Špatná zpětná vazba od dospělého? Trauma hodné terapie… A tak bychom mohli jít krok po kroku životem našeho dítěte. Takže, já teď k tomu už potřebuji něco napsat. Chca, nechca, s vědomím, že se to možná nebude líbit… ale už je čas. 😉😃 Jsem sama terapeutkou v systému One Brain (kineziologie) více jak deset let. V rámci studia této techniky a metody jsme se učili pracovat s regresivním časem, tedy „narovnávat“ věci tam, kde se nějak „pokazily“…. Dlouho jsem s ní na sezeních s klienty pracovala, ala pak přišel zlom, někdy v roce 2018 a já ji přestala používat. Došla jsem totiž k hlubokému přesvědčení, že jedna věc je uvědomění si, co tam pro mě bylo špatně a druhá je opakované se „šťourání“ v žumpičce, kterou jsme prošli. Ano, každý z nás má žumpičku, kterou potřeboval projít a zkusit, co mu to přinese, aby z toho mohly vzniknout zkušenosti, díky kterým se pak posouváme a vyvíjíme ku prospěchu svému i druhých. Od té doby aktivně pozoruji, jak se v mnohých případech neustále a dokola živí vlci s pocity frustrace, bolesti, zrady, odmítání, necitlivosti, aj. Ano, potřebujeme bezesporu vědět, co se nám děje, co cítíme, jak smýšlíme. Nepotřebujeme ale pořád dokola tuto spirálu roztáčet, protože se v ní pak zasekáváme a točíme s ní dalších X dekád… 🙈 Proto mě obavy dnešní rodičovské generace z možných výchovných chyb mnohdy až děsí. Na základě vlastních zkušeností na cestě sebepoznání, kdy se objevují právě v těchto „žumpičkách“ všechny možné bolístky, jsme se jako rodiče často překlopili do stavu, kdy se bojíme cokoliv udělat, abychom náhodou naše dítě nezablokovali či netraumatizovali. Souhlasím, že vědomá práce se svými modely chování dává smysl. Vědomá laskavost v komunikaci ještě více. Návrat k hodnotám, které v mnohém kopírují „Desatero“ nebo klidně i „Védy“ (jak kdo chce) je rozhodně cestou k lepšímu lidství. Leč, sami si stěžujíc na okurky balené v plastu, děláme s našimi potomky mnohdy totéž… balíme je do obalů, aby byli vždy a za každých okolností chráněni. Kolikrát i sami před sebou. A kde je ta hranice? Téměř Hamletovská otázka, na kterou si potřebuje odpovědět každý rodič sám… proč každý sám za sebe? Proč není univerzální? Protože jednou budou naše děti dospělými, a jelikož mládež a dospívání se děje stejně bez ohledu na letopočet, pohlaví, orientaci, náboženství či lokaci, budou dříve či později i ony v rodičovské roli, která je možná úplně rozbije. Jejich emocionální odolnost se bude velmi otřásat, protože procházeli životem s trvalým “ opatrným našlapováním kolem“ jejich vlastních rodičů. A jen my, každý sám za sebe v sobě nese obraz a pocit toho, co si pro ně v jejich rodičovské roli přejeme a kde sami vlastníme v souvislosti s tímto obrazem největší obavy a strachy. A ty jediné jsou paralytické a traumatické. Vytváříme často bezpečný prostor našim dětem, který ale atakuje bezpečný prostor nás, rodičů. Děláme vše proto, abychom je nazblokovali a téměř bez mrknutí oka dovolujeme, aby tyto situace v konečném důsledku blokovali nás. Toto energetické přepětí pak samozřejmě děti „skenují“ a psychosomatizují. Vytvořili jsme si téměř dokonalý terapeutický kruh. Věci nejsou černé a bílé a v každém nádechu i výdechu je něco jinak. Co kdybychom si dovolili pustit se strachu, který nás rodiče mnohdy v našich konáních až paralyzuje, že naše děti zablokujeme či traumatizujeme a daleko více se opřeli o vlastní vnitřní pocit s důvěrou, že bychom podvědomě a už vůbec ne vědomě neudělali nic, co by naše děti mělo jakkoliv poškodit. S důvěrou, že zkušenosti, kterými mají projít (tedy i těmi méně komfortními) jsou pro ně v daný okamžik ty nejlepší. A že v jiný čas příjdou jiné, které to posunou. Protože ve slově okamžik je mžik, mžik oka… a víte jak dlouho trvá? Ani ne vteřinu… proč bychom tedy měli trávit čas delší než okamžik tím, že budeme vyčerpávat naši mentální, emocionální a konec konců i fyzickou úroveň permanentním špekulováním nad tím, co jsme kdy udělali, děláme nebo uděláme špatně? Když se za jeden pouhý okamžik můžeme ihned nacítit na náš vnitřní prostor a pocity. Je tam klid? Prima, správná cesta. Je tam bouře? Ok, něco je třeba udělat jinak. Tak jednoduché to může být… Je těžké do jednoho článku rozepsat všechny aspekty vědomého rozhodnutí, proč je prospěšné se přestat bát, že své dítě traumatizuji či blokuji, ale věřím, že i několik těchto výše napsaných vět vám nabídne chvilkové zamyšlení i inspiraci nad tím, jestli naše „okurčičky v plastu“ jednou ustojí rodičovskou roli? Jestli budou díky své „emocionální izolovanosti“ vlastně schopni reálně ustát vztahové trable či profesní výzvy? Když se nyní od nás naučí náš model chování, vyplývající z našeho vlastního, citelného strachu z konání směrem k ním, kvůli možnosti teoretické traumatizace či zablokování. Jestli by neměla být rovnováha „emocionální ochrany“ (tedy cítím se chráněn(a)) na obou dvou stranách? Tedy jak na straně dítěte, tak i rodiče… Protože dětství je vlastně jen velmi krátká životní fáze… 😇 A ony budou velmi brzy sami v naší roli. Tak, a je to venku… 😍 Můžete souznit, můžete se kvůli tomu klidně na mě i rozhněvat. Každopádně každá reakce je dobrá reakce. Protože pouze v takovém případě máme okamžité potvrzení o tom, že se nás to osobně týká. Buďme tedy vědomí nejen směrem k dětem, ale i k sobě. Pak se nebudeme totiž blokovat navzájem, a to je win-win situace, ke které můžeme kráčet vědoměji. 👍 Mějte se pohodově! Eliška