Štítek: bezpodmínečná láska

— Blog, Férová výchova, Upgradované děti —

Laskavá výzva

13.2.2024

Téma točící se kolem vzdělávání a také kolem toho, jak se děti a dospívající ve vzdělávacím procesu skutečně cítí, je palčivé a velmi aktuální… Nejen dle mých osobních a terapeutických poznatků, ale také na základě výzkumů Národního ústavu duševního zdraví se děti cítí ve škole nerespektované, ponižované a přehlížené ve svých potřebách i postojích, což vede k velkému nárůstu problému v oblasti duševního zdraví nejen dětí, ale i dospívajících. A to je něco, co silně ovlivňuje v konečném důsledku i duševní zdraví samotných rodičů. Málokomu je jedno, že je jeho dítě depresivní, apatické bez chuti k životu i vzdělávání, sebepoškozující se nebo uvažující o sebevraždě. Můžeme bezesporu slyšet názory, mnohdy však plynoucí z vlastních nedoléčených bolístek a zkušeností, že jsou dnešní mladí moc rozmlsaní, líní, nezodpovědní a mnoho dalšího… a je v pořádku cítit emoce, když se s nimi dostaneme do konfrontační situace a zrovna nás štvou. Ale… Je důležité si přesto uvědomit, že autoritativní výchova, ve které jsme vyrostly my, Husákovy děti, taky moc pro život osob i společnosti úplně nefunguje… ostatně stačí se podívat do našich institucí, parlamentu apod. Asi se společně shodneme na tom, že se nám vždy nemusí dařit objevit u těchto dospělých ty hodnoty a lidské ctnosti, které sami po svých dětech vyžadujeme. A to jsou to ještě děti a mají ještě právo na objevování a ukotvování svého charakteru. Přesto jsou mnohokrát děti a dospívající bez podpory nejbližších, mezi které by měli patřit také učitelé a vychovatelé ve škole. Kteří by měli být laskavými a přijímajícími „náhradními rodiči“, protože děti ve škole tráví velkou část svého dne… a to se bohužel častokrát neděje. Právě proto, že kdo nebyl sám dosycen nemůže sytit dál. Bludný kruh… 😳 V rodinách, kde nejsou hodnoty správně nastavovány či dodržovány, kde nevládne vzájemná úcta a respekt, kde není lidská rovnost a otevřená srdce, kde vstupují do hry závislosti či nedoléčená traumata a z nich plynoucí agrese v komunikaci je minimální možnost, že by dítě bylo v pocitu bezpečí a bezpodmínečného přijetí. Pokud by pro tyto děti byly k dispozici tyto podmínky ve škole, v podobě laskavého průvodce/učitele (průvodkyně/učitelky), měly by tyto děti reálnou šanci vyrůst bez trvalých následků v podobě pocitů méněcennosti, selhání či nedostatečnosti. Bez lásky… Pakliže se ale potká nelaskavé nastavení v rodině a k tomu ještě nelaskavý pedagog/pedagožka plný vlastních bolestí a frustrací, není životní cesta dítěte úplně růžová. A musím přiznat, že to člověku docela trhá srdce… 💔 Proč o tom všem píšu? Chci vypustit do světa výzvu (TikTok nemám a fakt ho nesnáším, proto tady), aby pokud se dostanete do kontaktu s přidrzlým dítětem či puberťákem, ať už v obchodě nebo v busu nebo kdekoliv jinde, tak překročte práh vlastního ega, opusťte osobní úroveň a nabídněte mu tu nejlaskavější reakci, jaké jste v daný okamžik schopni. Nejspíš nezměníte celou jeho realitu, ale vyšlete první paprsek, kterého se bude moci zachytit, když bude opravdu ouha. A z pohledu kvantové fyziky je to zásadní moment, ze kterého budeme těžit jednou všichni. 💞 A kdo v takový proces nevěří, tak si pusťte film Nejdelší jízda z roku 2015. Nejenže tam hraje můj oblíbený herec Alan Alda známý ze seriálu M*A*S*H, ale i vnučka Charlieho Chaplina. A je opravdu krásný…. 💖 Tak co, zkusíte moji výzvu? Zkusíte při vesmírem nabídnuté příležitosti zahrnout láskou jednoho přidrzlého, nevychovaného puberťáka, bez očekávání vděku? Jen proto, že si jako lidská bytost zaslouží cítit více lásky? 🥰 Těším se na vaše příběhy! 😊 Eliška Foto: Pixabay / PhotoMIX-Company

— Blog, Cesta zvědomění, Modely chování, Sebeintegrace —

Srpnová kuchařka modelů chování – NAJÍT SÍLU VE SVÉ KŘEHKOSTI

14.8.2023

V měsíci srpnu budeme mít mnoho příležitostí vnímat situace, ve kterých jsme dříve měli (nebo možná ještě máme) černobílé vidění. Situace, ve kterých reagujeme naučeným způsobem, na základě systémů přesvědčení, které jsme o sobě, o druhých nebo o světe získali a přijali. Obvykle proto, abychom se obrnili proti všem zraněním, bolístkám, zradám i nelaskavým jednáním. Ale i přesto, jak moc a jak dlouho nám sloužili, můžeme mít pocit, že už nám s nimi není dobře. Dostat se ke všem hlubokým zraněním však nebývá snadné, protože bývají schovány hluboko pod slupkou. Mnohdy jsme se naučili schovat se za pomyslné brnění, abychom vypadali statečně a silně. Abychom nebyli vnímání jako někdo slabý, nedostatečný. Abychom byli pro ostatní milovatelnými… protože ti, kdo bývají silní jsou těmi, kterým se dostává ocenění, uznání, přijetí i lásky. A tohle byly vzorce, ve kterých jsme často vyrostli. Srpen právě tyto vzorce bude vytahovat skrze situace, ve kterých půjde o naší sílu. Ať už tu mentální nebo tu fyzickou. Případně i tu emocionální. Což dříve mohlo znamenat nenechat se dostat do slabosti, do emocí a už vůbec ne do jejich projevu. Časy se mění… Máme tady rok citlivosti a naladění se na svoji esenci, a tak přichází také čas na pravdu. Na opravdovost. Na autenticitu… na to, být se sebou v jednotě, aniž bychom se v mnoha situacích cítili oddělení od svého hlubokého Já. Srpen bude skrze cesty do emočních situacích podporovat nalezení naší vnitřní hluboké rovnováhy, jednoty… naší monády, ve které všechno obsahuje vše a nic není od ničeho odpojené. Kde je zranění součástí léčení a léčení součástí zranění. Ve které porozumíme cyklu vzájemného ovlivňování a obohacování, aniž bychom měli potřebu vynášet soudy na tím, co je dobré a co zlé. Co je správné a co špatné. Abychom tuto rovnováhu mohli nalézt, abychom porozuměli tomu, co nás zraňuje a co naopak léčí, bude potřeba, abychom s tím byli ve spojení. Abychom to žili. Aby tyto nové vzorce, nové zkušenosti vyplynuly z toho, že to zkusíme… že zariskujeme ve jménu nového poznání a dovolíme se, možná po opravdu dlouhé době, nechat se dovést do hlubin svého Já až ke svým vlastním a přirozeným emocím. Nahlídnout na své obavy a strachy. To proto, abychom uviděli, které jsou ještě opravdu platné a pro nás prospěšné, a které jsme jen podědili, ale už je ve skutečnosti nepotřebujeme…. a tak je čas je odložit.  Měsíc srpen bude vyžadovat naši sílu, ale nikoliv tu vnější. Tu naučenou a natrénovanou. Ale tu vnitřní, která není vidět, a za kterou obvykle nedostáváme bezprostřední ocenění, protože je schována. Tu, o kterou se můžeme doopravdy opřít, když naše emoce vyplaví pocit melancholie, odpojení se od své esence nebo pocity nedostatečnosti a nedocenění. Naši vnitřní pravdu, bez ohledu na to, v jaké rodině, společnosti či době jsme vyrostli. Jaké jsme měli rodinné podmínky nebo rodiče. Tu pravdu, která na nás „křičí“ od počátku a jen jsme ji možná neslyšeli a nebo jsme měli strach ji slyšet, protože by to bylo příliš nebezpečné a riskatní. Většina z nás už dlouho v takových podmínkách nebydlí, nežije… už dávno nám není diktováno, co můžeme a co nemůžeme, a přesto žijeme ve stereotypech a vzorcích, které z toho vychází. Tak je načase, v tempu a vibracích měsíce srpna, chopit se příležitosti a posvítit si na to, kdo jsme my jako unikátní a jedinečná bytost. Jako bytost zahrnující své mužské i ženské předky. Jako bytost obsahující jak energii muže, tak i ženy. Jsme dokonalými a úplnými už ze své podstaty a jediné rozdělení pramení z našeho systému přesvědčení. A protože je jenom a jenom náš, nikdo jiný to za nás „nespraví“.  Pojďme se tedy vydat na srpnovou cestu plnou protipólů, které však budou vyplavovat naše opravdové emoce, naše opravdové pravdy i zranění bez nutnosti kohokoliv obviňovat či soudit. S vědomím, že jsme si na nějaké úrovni přesně tuto cestu vybrali a můžeme důvěřovat naší duši, že přesně ví, co dělá. Ať už to zvenku vypadá jakkoliv… protože ať chceme či nechceme na počátku cesty každého z nás byla láska. Mohla mít mnohé podoby, přesto to byla láska. Příběhy zrození nebo ještě spíše početí jsou nesmírně zajímavé a rozmanité. Někdo se rozhodl být rodičem pro lásku k druhému, někdo pro lásku k rodičům, další pro lásku k sobě a i když to tak nevypadá, vždy ji tam nakonec najdeme. Jen se ta pravda málokdy nachází na povrchu. Ty největší poklady se skrývají v truchlicích, v jeskyních, hluboko pod povrchem. Vždyť o tom jsou všechny pohádky, které slýcháváme už od dětství. Najít odvahu, postavit se vlastnímu strachu a objevit to nejcennější, za co stálo nakonec bojovat. A proto přichází srpen. Aby otevřel poklady v našich srdcích i za cenu, že nás to na chvíli dostane z rovnováhy. Že to na chvíli rozvibruje naše emoce. Že možná budeme mít na chvíli pocit, že selháváme… ale věřte, že nakonec získáme ten největší dar v podobě své opravdové vnitřní síly. Vždyť i ta truhlice plná pokladů obsahuje diamanty. Kameny, které jsou nejtvrdšími, ale zároveň i nejkřehčími… a v tom je jejich největší krása. Možná i proto jsou nazývány slzami bohů. Tak pojďme zářit jako diamanty a cítit se dokonalými i v situacích, kdy pláčeme a jsme zraněnými, milí a milé. 💖 Eliška

— Cesta zvědomění, Férová výchova, Mezigenerační komunikace, Modely chování, Upgradované děti, Vlog —

Dospívání dětí nové doby – co dnešní puberťáci potřebují

12.5.2023

S Terezkou Kramerovou jsme si daly „digitální rande“, abychom si popovídaly o dnešních náctiletých… no, téma je to výživné a náročné, a ač nám nemusí mnohé úplně vonět, je fajn si o tom alespoň poslechnout. Tak si hodinový rozhovor užijte a já se budu těšit na vaše zpětné vazby. 😊

— Blog, Cesta zvědomění, Modely chování, Psychosomatika a její tajemství —

Květen… mít čas na čas se sebou.

19.5.2022

Překlopili jsme se do druhé poloviny měsíce května – měsíce lásky. Ale láska má tisíce podob i úhlů pohledu, tak nás květen celkem slušně „školí“. Obvzláště v tématech lásky bezpodmínečné… opravdu umíme milovat bez podmínek? 🙈 Tak se pojďme podívat na květnovou kuchařku. Třeba vnese něco málo světla do stávajících dní… 😉 Květen má na všechno dost času, přemýšlí, zvažuje, zpochybňuje, rozhoduje se, zase váhá a pochybuje, a tak pořád dokola. Což v kombinaci s tempem letošního roku není úplně jednoduché…. Díky vnějšímu tlaku na posun se mohou vyplavovat mnohé úzkosti, strachy, obavy a pochybnosti. O nás samotných, o těch, které milujeme i o věcech, které milujeme. Můžeme se cítit hodně rozkmitaní a neukotvení. Senzitivní a rychle vyčerpatelní. Rychle můžeme dobíjet baterky, které si ale v zápětí a ve vteřině vybíjíme a ani nevíme jak… 🙄 Pokud nejsme ve své síle a sebedůvěře, nastupující obavy a pochybnosti nás mohou velmi rychle dostávat do pocitů ohrožení. A v ten moment jsme nejen ve střehu, což je právě fyzicky vyčerpávající poloha, ale navíc máme podprahovou tendenci reagovat jako raněné zvíře a útočíme i tam, kde to rozhodně není třeba. Mnohdy i podle a zákeřně… což ale v okamžiku ohrožení nevidíme. Pravda je, že v takový okamžik úplně bez podmínek nemilujeme. Ani sebe, ani ty druhé…. 😢 Místo lásky a laskavosti mohou přicházet znechucení a odmítání. Směrem k nám, i směrem od nás. Čert, aby se v tom vyznal… 🙄 A právě. V takovém stavu jsme velmi rychle intoxikovatelní jinými energiemi, vibracemi, náladami, postoji či hodnoceními. Mnohé negativní (čertovské – doplňte si tento přenesený slova smysl dle vlastních systémů přesvědčení) se nás velmi rychle chytá a otravuje naše biopole. A podle toho, kde máme zrovna největší deficity a nedosycení, tam nám tenhle „čert“ vyskočí… U někoho to jsou vnitřní orgány, u někoho hlava a u někoho páteř a záda. Podle toho, kde dáváme našemu tělu i mysli nejvíce zabrat. A to naše fyzické tělo ví opravdu s velikou precizností… 🙈 Můžeme se ale vědomě chránit. Tak, jako se při mrazech přioblékneme a při slunci natřeme či schováme do stínu. Stačí nám uvědomit si, že máme více úrovní a vrstev, než je jenom fyzické tělo. A každá potřebuje to svoje… milovat všechny své Já. To fyzické, mentální, emocionální, energetické, esenciální… máme jich tolik. 🙏 Každý máme také jiné způsoby ochrany. Ať už budeme bavit o antikoncepci, jízdě na kole nebo stavebních pracech. Stejně tak se to týká energetické ochrany. Ochrany našeho jemnohmotného bytí. Toho, které zatím zůstává zahaleno a čeká na odhalení, a přesto už je o něm hovořeno pomalu i ve vědeckých kruzích. Nejsou návody, ale můžeme se opřít o intuici, která s námi bude v květnu velmi hovořit. Přesně v daný okamžik ucítíme, co je přesně to, co nám pomůže, dodá sebedůvěru, pocit bezpečí i ochranu. Amulet, afirmace, rituál, andělské či dračí bytosti, modlitba…. vše je v pořádku, vše je povoleno. 💖 Květen může být díky výše uvedeným pocitům, které můžeme intenzivně prožívat i v souvislosti s blízkými (tedy lidmi, které důvěrně známe) lehce schizofrenní… láska x nenávist, touha x odmítání, přijetí x odpor. Pakliže si ale dovolíme to pozorovat jako větrný vír a nebudeme mermomocí chtít tento vír zastavit, můžeme květnem projít poměrně v lehkosti.Pokud se ale budeme snažit, skrze své očekávání a systémy přesvědčení, tuhle spirálku na sílu zastavit, může se nám stát, že nás tohle tornádo lapne a nepustí… vlastně pustí. Někde, někdy, vyčerpané a možná zraněné. A nejspíš s pěkným „motákem hlavy“… 🙈 To, co můžeme rozhodně udělat, pokud se kolem nás něco příliš roztočí, je vlézt si někam do bezpečí a chvíli počkat, než se vír rozpustí. Zaměřit na podstatu a tou je na této planetě dech. Tím se dostaneme do svých středů, do klidu, do bezpečí, do důvěry. Teprve poté můžeme ze svého úkrytu vylézt a hodnotit, co se vlastně stalo. Dát si prostě čas… to je to, co v květnu platí. Duše nezná čas a prostor. To je pouze věc mysli… pozemské mysli. A dokonce už i fyzikové připouští, že čas vlastně neexistuje. Tak proč se jím nechat tak zotročovat? Vezměme si v květnu čas na to si všechno rozmyslet tak dlouho a tolikrát, kolikrát potřebujeme. A že je někdo netrpělivý? Dobrá, na to má právo… je to jeho volba trpět ve své časové bublině. Není to naše povinnost ihned přiskočit a zavinout ho do komfortu. A pokud se v tom cítí v ohrožení, jsou to pouze a jenom jeho strachy, obavy a pochybnosti a jen on ví, co ho poléčí. 😇 Květen nám nabízí mnoho proměn. Některé dávají smysl, jiné možná ne. Ale všechny dříve či později naše mysl pochopí… a mezitím má dvě možnosti: být trpělivou a v důvěře čekat nebo být netrpělivou a nestrpět to čekání. Pak ji nejspíš ale nezbyde, než trpět… protože vesmír si to bude točit po svém a jaksi má na všchno větší „koule“. Takže je jasné, kdo vyhraje… 😃 Dovolme si tedy v květnu příjmat protiklady bytí i lásky. Zůstat otevření všem podobám lásky. A protikladné síly vnímat jako dar, díky kterému jsme v pohybu. Ostatně díky těmto silám jsme kdysi vznikli. 😉 A pokud aspoň trošku můžeme, tak si toto vše zkusme užít jako horskou dráhu v zábavním parku, kterou jsme si zaplatili, a tak by bylo škoda se teď té jízdy bát. A zůstat v důvěře, že čas je přítel a vše přijde v pravý okamžik. 🙏Že jednoho dne bude stačit jen fouknout do starých bolestí, pochybností a strachů a ty se rozletí do všech stran, aby se vrátily do starých kořenů. Tam, odkud přišly. Jako třeba pampeliška… Krásný, laskavý a trpělivý květen, milí… 💖 Eliška

— Blog, Cesta zvědomění, Modely chování —

Listopad – ochota vidět sebe i druhé…

16.11.2021

Měsíc listopad se nám překlopil do druhé poloviny a nechal nás již ochutnat svoji esenci. Ne že by to s ním bylo jednoduché a mnozí se již upínají svými tužbami a přáními k vánočnímu času, tedy spíše k povánočnímu času, aby mohli zpomalit a jenom být… Než tam ale společně dokráčíme, bylo by moudré porozumět tomu, co nám listopad nabízí a k čemu nás vyzývá. Ať už se nám to líbí nebo ne. Tak se na něj trošku podíváme a zvědomíme nevědomé… 🥰 Listopad velmi apeluje na téma služby. Na to, abychom měli v rovnováze dávání a příjmání. A ať to zní jakkoliv banálně, jen málokdo z nás to opravdu umí. Opravdu a opravdově… tedy v plné autenticitě a k přijetí sama sebe v těch či oněch postojích, vymezeních si hranic i vyjádření se. Lehce se myslí, že to či ono už je pro mě moc, ale daleko hůře se jádro věci vyjadřuje. A jádrem je, že to chci či nechci. Mezi těmito dvěma slovíčky je velmi tenká, leč jasná hranice, která má zvláštní alarm, který se spustí, pokud tuto hranici projdeme bez svolení sami sebe. Tímto alarmem je naše nespokojenost, rozmrzelost či hněv. Pocit, že druhému sloužíme či posloužíme daleko více, než sami sobě. A nejen to. Že je to v trvalé nerovnováze… že naše dávám je větší než dostávám. V různých tématech, vztazích, situacích či modelech chování. Pocit služky, pocit zneužití. A rovnováha nemusí být vůbec 50:50. Tento poměř a nepoměr se mění s každým nádechem, protože s každým nádechem jsme jinou bytostí. Jinak cítíme, vidíme, prožíváme, víme… nic není jako před vteřinou. A letošní rok nás to celkem slušně učí, není – liž pravda? Pokud sloužíme a činí nám to radost, děláme to vlastně kvůli sobě, protože radost přináší dostatek energie, zdraví a pozitivního prožívání. Pakliže ale sloužíme a není nám v tom dobře, neposloužíme nikomu. Kumulovaná nespokojenost se promění v hněv, a ten musí dříve či později ven. Je to jako tlaková nádrž. Je jen otázka času a okolností, kdo přidá poslední kapku, která způsobí explozi. Asi nás nepřekvapí, že v lásce k nám ji obvykle nabídnou ti, které milujeme nejvíce. Protože podvědomě ví, že je milujeme bez podmínek, stejně jako my víme, že nás oni milují bezpodmínečně… Tedy i v situaci, kdy máme „dost“, jsme přetížení, unavení, zranění, frustrovaní a oni nám nabídnou poslední „kapku“, aby umožnili uvolnění přetlaku a postarali se tak o naše zdraví. I za cenu vlastního diskomfortu. Ví, že je milujeme, i když podle nás dělají něco, co nesneseme. A my si dovolíme jít do autentičnosti, protože víme, že to unesou… Přesto nás pak mohou dostihnout pocity viny, smutku a velké bezmoci. Jsme lidé a přišli jsme sem udělat zkušenosti. Nejen ty laskavé, krásné a radostné. Ale i smutné, bolestné a nepříjemné. A když je nezkusíme, nebudeme vědět, jak příště jinak a lépe… Poděkujme sobě za odvahu do této zkušenosti jít. Druhému za okolnosti, které nám pro naši zkušenost vytvořil. Odpusťme sobě vše, co se nám na této cestě nepovedlo, stejně jako odpusťme druhému čeho se dopustil. A vyznejme lásku sami sobě, své duši, tělu i mysli, že nás provází i na těchto cestách, stejně jako vyznejme lásku té druhé bytosti, okolnosti, situaci, že nám umožnila nové poznání, ne jehož konci můžeme říct: „už vím, už znám…“. A přesně těmito cestami nás vede listopad. Být laskavými k sobě i k druhým i v situacích, kdy jsme ochotni jasně vyjádřit své hranice, postoje či potřeby. I za cenu hněvu či nespokojenosti. Dovolit si být unikátními sám za sebe, a přesto být nedílnou součástí celku. Jedenáctka je složena ze dvou jedniček. Pojďme si představit jeden obraz…. Jeden člověk, každý jeden sám za sebe, jedinečná a unikátní bytost, jedna duše přicházející na svět skrze světlo a zrození a jediná bytost opouštějící tělo při posledních výdechu. Ač obklopena dalšími, je to jen ona, která musí zvládnout svoji cestu. Sem na Zem i zpět do prostoru nekonečna. Přesto, tato jedna duše, bytost, osobnost je součástí všeho ostatního, neoddělitelného, pospolitého. Dýcháme jeden vzduch, žijeme na jedné planetě, prožíváme stejné emoce, stejnou lásku, dokonce se i rozmnožujeme jedním způsobem. Bez ohledu na pohlaví, vyznání, orientaci, barvu kůže či politické preference jsme všichni jedné krve. Potomci těch, kteří stáli na začátku a předkové těch, kteří tady budou po nás. Každý z nás přichází v nevědomosti a učí se nejlépe, jak v daný okamžik umí. Jak můžeme hodnotit cestu druhého, když ji neznáme? Když jenom jedna jediná a unikátní bytost se skrývá v každém těle? Listopad v tomto roce nás bude vést do situací, ve kterých se bude probouzet ochota vidět i očima druhého, slyšet ušima a cítit srdcem druhého. Ale abychom se k tomuto úhlu pohledu mohli dostat, nejdříve nejspíš zarezonují naše stará zranění a bolesti. Nejdříve přijde hněv, abychom dostali šanci poléčit staré šrámy uložené v naší buněčné paměti. Z různých věků, situací a okamžiků. Rezonance hněvu je umí velmi uvolnit… ten druhý v situaci nám tedy velmi poslouží, abychom mohli započít sebeléčení. Vědomi si tohoto procesu můžeme v okamžiku, kdy cítíme nestupující hněv, odejít stranou, kde neviděni a neslyšeni můžeme vyslovit a uvolnit všechny myšlenky a pocity, které nás k situaci vážou. Odžít je… tentokrát vědomě, s vědomím, že tím tentokráte sloužíme sobě. Že už nejsme bezmocní a ve službě…. bez ohledu na to, kdy, proč, jak a v souvislosti s kým se to stalo. Duše nezná čas a prostor. Počítá se jen to „tady a teď“.Pak přichází nádherná energie ochoty. Ochoty slyšet, vidět i cítit to, co prožívá druhý. Druhý, sám za sebe, a přesto součást všeho a všech, tedy i mne. Není to jednoduchá praxe, ale je to proces, který je v listopadu velmi podporován. 11 = 1:1. Nikdo víc. Nikdo méně. Moje tělo : moje duše. Já : Ty. Rovnováha, to je to, oč tu běží. A žádná stará dobrá váha nic nezváží, aniž by se misky nejdříve nerozkmitaly…Budeme mít odvahu milovat se i v okamžiku hněvu a nespokojenosti a vnímat i tento proces jako prospěšný?Budeme ochotni naslouchat, vidět i naciťovat se do… Read More Listopad – ochota vidět sebe i druhé…

— Blog, Cesta zvědomění, Modely chování —

Červen – pojďme si užít života, bez ohledu na pravidla…

16.6.2021

Tak a je to tady, moje milé a moji milí. 😇 Je tady polovina měsíce, polovina června a já se hlásím s kuchařkou pro červen. Ochutnáno už máme, víme, co se v našich životech i dnech děje, tak na to mrkneme, ať vše můžeme zvědomit, propojit a nějak uchopit. Protože co je uchopeno, může být i puštěno. Propuštěno. A o to nám všem jde… Však jsme se navláčeli už dost. 🙈 Tak jdeme na to! 🥰 Červen je nádherný tvořivý měsíc, plný zhmotňování a realizace. Začínají dozrávat plody, o které jsme se v předchozích měsících starali. Jak už to ale bývá, vše má dvě misky vah, dvě polarity, dvě strany mince. A tak nám mohou v tomto měsíci „dozrávat“ i témata lehce nakyslá, témata nejen v rodinném prostředí. Pravidla a jejich porušování, posunování a narovnávání. To je to, oč v červnu běží… Některé dozrávající pomyslné plody bychom nejraději neviděli a neprožívali. Vlastně bychom se jim klidně i vyhnuli, kdyby se nás nedotýkaly tak osobně. Kdybychom se v souvislosti s nimi necítili tak zničení a mnohdy poražení. Co tedy s tím, když se cítíme být nevyslyšeni a neviděni? Když máme pocit, že naše pravidla nejsou akceptována a dokonce možná i permanentně atakována a porušována? Můžeme se v takových situacích, kdy jsou pro nás nastavená pravidla neakceptovatelná, schovat do sebe nebo se zcela odpojit, ve smutku a pocitech viny, že jsme dovolili nechat ty druhé, aby rozhodli, jak se máme v dané situaci chovat. S pocitem sklíčenosti a bezmoci. S pocitem zrady, mnohdy od těch nejbližších… Nebo můžeme využít veškerou svoji tvořivost a konat v souladu s naším směřováním, vědomi si našeho cíle, a to bez ohledu na to, jak to chtějí ti druzí. Izolovat se od jejich očekávání a požadavků a jít si prostě vlastní cestou. Hlava nehlava… nechat ty druhé a jejich požadavky a potřeby za sebou. A neohlížet se… Ani jedna z výše uvedených cest nám ale nemusí přinést to, po čem vlastně všichni toužíme. Ať už vědomě či nevědomě. Ať už otevřeně či skrytě. A to je pocit, že jsme milováni právě takoví, jací jsme. A že jsme milováni a příjmáni bez podmínek. Že jsme součástí toho příběhu. Že se můžeme opřít o své předky, a že máme vždy přístav, kam se při bouři můžeme ukrýt. Pocit, že jsme šťastní, a že se můžeme na ty druhé spolehnout. Jak tedy z toho ven? Pojďme si dovolit představu, že všichni ti, kteří atakují či porušují námi navrhovaná nebo pro nás tak potřebná pravidla, nejsou schopni v daný okamžik vidět tu evoluční výhodu, kterou nám naše „vnitřní volání ke změně“ přinese. Jejich zkušenosti nezahrnují aktivitu, při které by osobně zkusili to, co chceme udělat my. Jediné, o co se mohou opřít je vlastní vnitřní důvěra, že to zvládneme. Že porušení pravidel už neznamená ani upálení, ani poprava u zdi, ani kádrový posudek, který ovlivní celý náš život, stejně jako životy našich dětí.. A jsme u toho. Jejich zkušenosti jsou mnohdy velmi bolavé a do této důvěry je prostě nepustí. 😢 Za prudkými reakcemi našich bližních, i vzdálených, se mnohdy nachází obavy a strachy, plynoucí z jejich osobních minulých zkušeností. A obavy a strachy jsou prožívány z velké míry z pohnutek lásky. Pokud jsme ochotni toto přijmout a být s tím v rovnosti, nejspíš dovolíme sobě jít dále svým směrem, ale zároveň dovolíme, aby ti druzí byli na této cestě účastni. Také jsme ochotni jim zainteresovaně naslouchat i s nimi sdílet, bez pocitu osobních útoků na nás a zpochybňování z jejich stany. Prostě najednou víme, že mohou být součástí naší cesty, i když s námi nesouhlasí a my nesouhlasíme s nimi. Že i když dojde k disharmonii, neznamená to nic víc, než že pokud si zajistíme naši vlastní osobní harmonizaci, překlopí se tento stav a postoj do celé rodinné konstelace a situace… 💖 Také můžeme pomyslnou důslednost v našich očekáváních (tedy lpění na našich pravidlech) a v určitých situacích uchopit jinak. 🙏 Můžeme místo toho, co by se mělo či nemělo, začít sledovat důsledek, který naše reakce vyvolá. Když najednou mysl nevidí smysl v tom, co se kolem nás děje, lze se opřít o emocionální důslednost, tedy jaké prožitky, pocity a zkušenosti sleduji svým konáním? Je toto konání přijetím toho druhého, bez ohledu na jeho postoje? Je toto konání projevem účasti s jeho situací a potřebami? Je toto konání projevem mého upřímného zájmu nebo útokem na jeho pravidla, protože jsou „hloupá“? Možná v upřímnosti sami k sobě zjistíme, že můžeme spolu nastavit nová pravidla našeho vztahu. Skrze komunikaci o potřebách, skrze projevený zájem, skrze upřímné naslouchání… Pokud přijmeme, že jsme si rovni, tedy k sobě v rovnosti, místo souboje, kde je vítěz a poražený, dojde k dialogu, který může přinést spolupráci a spokojenost. 🥰 Pravidlo evoluce má jediné pravidlo. Že se pravidlům něco vymkne… možná je načase přenastavit naše vlastní pravidla o očekáváních a fungování rolí. Naše systémy přesvědčení, kdo má co dělat a jak to má dělat. Možná můžeme přestat v některých situacích rozdávat karty my a nechat tuto aktivitu na těch, kterých se to opravdu týká. Přenechat zodpovědnost těm, kteří znají odpověď. Jsem si jistá, že inspirace, jak vystoupit ze starých systémů přesvědčení máme momentálně všichni kolem sebe až až… tak kdy jindy, než teď. Tím spíš, že je červen tak trochu ochutnávkou příštího roku. Co narovnáme teď, nebudeme v této míře a v těchto tématech řešit v příštím roce. 😍 Červen nám také nabízí možnost ochutnat život v jeho rozpustilé podobě. Právě díky podpoře našeho vnitřního dítěte, které chce ochutnávat nejvíce to, co se nesmí. Ostatně děti v červnu opravdu milují pravidla. Aby je mohla porušovat. 😂 A ta energie toho pozorování druhých, jak se s tím pak poperou, je věřte nebo ne více jak zábavná. Zkusme sledovat dítě, které jde prokazatelně udělat něco, čím dostane druhou stranu do nepohodlí… Ta jiskra v oku se nedá přehlédnout. Ta touha posunout tu situaci dál. Jinam. To štěstí, že to vyšlo a svět se nezbořil… nevím, jak vy, ale já si okamžitě vybavím nemálo svých dětských „fiškuntálií“ a „opičáren“,… Read More Červen – pojďme si užít života, bez ohledu na pravidla…

— Blog, Cesta zvědomění, Férová výchova, Mezigenerační komunikace —

Socializace… a co s ní?

19.6.2020

Určitě jste už slyšeli o socializaci… Nemá to se socialismem nic společného, ač některé prvky tohoto směru to nese…  Dle mnohých příruček se má dítě socializovat, tedy být vedeno dle vědomí a svědomí dospělého a systému do takového prostředí, kde se naučí sociálním interakcím. Především pak modelům chování jako spolupracovat, respektovat, podřídit se, dělit se, obětovat se, popřít se, aj. Za aktivního navádění dospělého… Jenže každý dospělý bude navádět dítě na základě vlastních zkušeností a svých vlastních modelů chování, z nich vyplývajících. Tedy každý dospělý v roli průvodce bude socializovat dítě jinak. Ten, kdo je přirozeně introvert, bude mít pochopení pro dítě, které se hned zapojovat nechce, a to v žádném výše zmíněném směru. Extrovert bude nejspíš tlačit proti vůli dítěte, protože být v kolektivu a aktivně se podílet a zviditelňovat je pro něj super. Prvorozený bude mít pochopení pro to, že se dítě odmítá o hračku dělit, protože v jeho zkušenostech je ztráta (pozornosti, hraček, výhod) díky dalším sourozencům. Druhorozený „lakotu“ nesnese, protože mu přijde dělení přirozené a jen málokdy zažil, že je něco jen jeho, protože většina věcí byla poděděná… Každý dospělák dělá bezesporu to nejlepší, co v daný okamžik umí, nicméně děti 3. tisíciletí, jak říkáme upgradované děti, jsou si daleko více vědomy svých potřeb a vnitřních nastavení a jen tak se sebou manipulovat nechtějí nechat. Proto se zdá i jejich socializace, i přes snahu rodičů i pedagogů a jiných dospěláků, komplikovanější. Proto zůstávají déle v postelích rodičů. Proto daleko jasněji vyjadřují svůj nesouhlas i za cenu odmítnutí. Daleko méně se bojí ztráty sympatií a lásky, protože jsou si daleko více vědomy bezpodmínečné lásky, o které předcházející generace neměly moc páru. Ne, že by neexistovala, ale nebyla demonstrována, prezentována, vyjadřována, ani zvědomována. Ba naopak, způsob, jakým byla vyjadřována neměl často s láskou vlastně nic společného… byl orientován na výkon. A co s tím? Že se nedají, nenechají socializovat tak, jak bylo dříve zvykem? Že bojují samy za sebe a klidně proti všem? Zkusme si představit prvobuňku. První vajíčko v těle dívky, které má dozrát. První spermii v těle chlapce, která má dozrát. Jen tyto buňky, skryté hluboko uvnitř, přesně ví, kdy je správný čas… Našimi modely chování můžeme zvenku aktivovat tvorbu hormonů, ale právo volby má vždy tělo náctiletého. Jasně, můžeme do něj „nasypat“ hormony a určit tak čas, kdy se to stane, ale je to vždy k neprospěchu těla a vždy se to v konečném důsledku obrátí proti dítěti. Nebo můžeme v roli dospělého opečovat naši mysl a emoce, abychom dokázali dát tělu dítěte tolik času, kolik potřebuje, bez strachů a pochybností, co je špatně… v důvěře, že vše se odehraje přesně v ten čas, který je pro dítě ten nejlepší… A co kdybychom totéž dokázali i v otázce socializace? Dovolili si netlačit dítě kam nechce? Dali mu jen prostor a inspiraci, kterou potřebuje, ale nechali rozhodnutí na něm? Pokud mu důvěřujeme, můžeme důvěřovat i sobě. A pokud nedůvěřujeme sobě, v roli rodiče, jak můžeme důvěřovat dítěti? A teď ruku na srdce – pak to ovšem není otázka socializace dítěte, ale naší vlastní cesty k sobě. Možná nás taky socializovali dříve, než jsme stihli poznat sami sebe. Než jsme dokázali najít vlastní sílu se postavit za sebe, v důvěře, že i přesto budeme milováni a akceptováni. Možná nám chybí sociální kontakt s naším vlastním vnitřním dítětem. Pojem sociální vychází z lat. socius, tedy „společník“…Možná jsme se stali dříve společníkem nebo společnicí pro ostatní, než sami sobě. Ajaj, společník či společnice někomu druhému? To už nemusí být prima role… zvláště, když to nechceme dělat! Pak z ní často vyplývá hněv, protože jsme nespokojení… kdo by v této roli nebyl? Proto, jestliže máme dítě, které se jen tak socializovat nedá, pojďme se od něj učit něco o sobě. Pojďme dopečovat pomyslné díry v našem sebepoznávání. Pojďme hledat, kdy a v čem můžeme být sami sobě nejlepšími společníky… kdy, jak a v čem můžeme sami sebe bavit, obdarovat, respektovat a se sebou spolupracovat, tedy pracovat na vlastních projektech, tématech, vztazích a touhách… Dovolme si vidět tohle téma jinak… Prospěje to dozajista všem!

— Blog, Cesta zvědomění, Kineziologie —

Červen – čas na nová pravidla…

19.6.2020

Červen je ve své polovině a v každodennosti ukazuje, že je rozhodně tvořivým měsícem… 😍 Tak si dovolím malé propojení indicií a zvědomění toho, co kolem sebe můžeme vidět. Třeba vás to bude inspirovat k novým vhledům či odvážnému konání, ale ještě více doufám, že naleznete v některých uvedených myšlenkách svoji podporu, která vám dodá sílu, být sám se sebou v souladu a v rovnosti. 💖 Červen je měsícem, ve kterém budeme moci potvrzovat naši „tvorbu“ prvních měsíců… bude ve své originalitě zhmotňovat vše, co už dávno v našich srdcích křičí, že chce ven. I za cenu, že budou porušena pravidla, která nám byla od malička vštěpována, a ve jménu kterých jsme spoustu let byli k sobě necitliví, přehlíželi jsme své potřeby, cítili se sami sebou nevyslyšení a zrazení. Často ve velkém smutku a bezmoci… 😔 Je to velmi evoluční měsíc… nikoli revoluční. EVOLUČNÍ! Už nechceme bojovat s větrnými mlýny, už nechceme bojovat s názory a postoji druhých. Už nechceme bojovat a padat únavou, vyčerpaní ve sklíčenosti marným bojem… Chceme měnit věci na základě nových poznatků a informací z vnějšího světa. Informací už máme v tuto chvíli dost. Už také víme, že změna musí přijít zevnitř. V našem postoji. Tím, že budu stát za sebou, ne za někým jiným. Už víme, že spoléhat se na to, až se změní věci kolem nás, znamená i nadále zůstat ve smutku a v pocitech viny, že jsme sami sebe nechali na holičkách… 😔 Základním pravidlem evoluce je, že se něco pravidlům vymkne. Jsme tedy konečně ochotni porušit pravidla nastavená společností, rodinou, různými ústavy či systémem? Jsme ochotni tvořit s vědomím, že právě tyto změny nás činí na svém životě zainteresovanými? Jsme ochotni nastavit svoje vlastní pravidla v dávno rozehrané hře nebo alespoň vyjádřit, že ta stávající nám nevyhovují, nebudeme v nich pokračovat a jsme připraveni hledat společně nová, která nás všechny budou bavit? Jsme ochotní být k sobě upřímní a konající, nikoli jen remcající si pod vousy? Jsme ochotni být tím průkopníkem, který přijde s novým nekonvenčním řešením? Jsme ochotni se bavit sami se sebou, nikoli jen a pouze s těmi ostatními a cítit se sami sebou vyslyšení? Jsme? 💪 Červen nám dává pro všechny tyto kroky obrovskou podporu, abychom si byli vědomi svého cíle a cítili se na svém životě účastni. Vědomě zúčastnění… v rovnosti k sobě i ostatním. Důvěřující, že odvážnému štěstí přeje a vědomi si, že se na sebe můžeme spolehnout. Protože my sami se sebou každý večer uleháme do společného lože a ráno z něj vstáváme. Nikomu jinému nejsme za ty roky toliko dlužni jako sami sobě… A v dluhu se nežije nikomu dobře. Ani tomu, kdo dluží, ani tomu, komu je dluženo… vždycky je to nerovnováha, disharmonie, špatná hra. A život by neměl být špatnou hrou. Měl by nás bavit a přinášet spolupráci s ostatními. Spolupráci, nikoli nějakou formu otroctví či vztahu, ve kterém se cítíme být poražení, ale spolupráci plnou tvořivosti, inovace a pozitivních změn. Protože změna je život! Evoluce je život! 💖 Možná cítíme, že je načase vykročit z role oběti, ve které jsme se ve strachu z toho, že nebudeme milováni a přijímáni takoví, jakými jsme, zasekli a sebetrestáme se v pocitu, že jsme nepřijatelnými. A výsledkem může být hořkost a znechucení nad životem samotným… Jaká zábava? Jaké změny? Život, svět, Vesmír nás zradil a nechal na holičkách! Znáte tuhle bezmocnou bolest plnou sklíčenosti? Vězte, že klíč ke dveřím, které máme ve svém srdci, vlastníme jen a jen my! Nikdo jiný je nemá právo odemknout! Může vám je ukázat, posvítit, umést cestičku, ale nikdo nemá právo je za nás odemknout! Co s touhle informací uděláme? 💪 Budeme před nimi dál stát s pocitem totálního žalu a pocitu viny, se ztuhlými nohami v křeči (křečové žíly) nebo se rozhodneme udělat něco odvážného, evolučního s vědomou akceptací sami sebe a otevřeme je, rozkopneme, vyrazíme? Abychom se konečně dozvěděli, jestli jsme milováni bez podmínek? Milováni, když jdeme vlastní cestou? Blízkými, rodinou nebo dokonce sami sebou? Jsme ochotni se vidět, slyšet i vnímat takoví, jací jsme? Bez masek, převleků a společenských klišé? Autenticky, v přirozenosti a sebelásce? 💖 Harmonie, kterou červen podporuje, je o rovnováze. Možná máme pocit, že má červen do rovnováhy opravdu daleko… 😍Ale, už jste někdy viděli váhu, která by při vážení nerozkmitala své misky? Která by nebyla nejprve v pohybu, aby se zastavila na vyváženosti obou stran? Ano, i my a svět kolem nás, je pomyslná váha… pokud má být vše vyvážené, potřebujeme obě polarity našich kvalit, modelů chování i emocí. Jen jedna strana je neúplným řešením… Bez protikladných sil by nefungoval ani Vesmír. Buď by se Země spálila o Slunce nebo odletěla do hlubokého vesmíru…. A i každý z nás máme tuto vnitřní vyváženost trošku někde jinde. Žádná universální není! Zkusme uplatnit pravidla oběžné dráhy planety Země na Jupiter a bude průšvih… Proto nežijme rovnováhy druhých, ale stoupněme si do vlastních oběžných drah. Prospějeme tím sobě, ale i druhým… 😇 Evoluční měsíc… nechme se inspirovat a vytvořme nová, zábavná, radostná a inovativní pravidla našeho „Člověče, nezlob se“ s vědomím, že naše konání může v druhém vyvolat emoce. Emoce, které ho mohou inspirovat v jeho změnách, bude-li moudrým. Protože emoce jsou pohyb. A pohyb je změna… A změna je evoluce. 👍 Blížíme se k letnímu Slunovratu. Nádherný čas k tomu si posvítit na nové verze našich starých, zažitých her… 😇Nádherný čas vnést světlo do temných koutů našich duší. 😇Nádherný čas, posvítit si sami na sebe a přiznat si, co nám v naší hře vadí… a pak? Hodit kostkou… protože to, nejhorší, co se může stát je, že někoho pošleme zpátky „do domečku“. Ale s tím rizikem přece začal hru jménem „život“ hrát… Stejně jako každý z nás. Ale naštěstí máme náruč, objetí, podporu a ta se dá vždycky skvěle uplatnit. Ta platí pořád! 🙏 Tak krásnou červnovou, novou, upřímnou a evoluční hru, moji milí! 💖