Říjen se již vložil do našich životů a přináší nám opět nová poznání i výzvy. Ne všechny se dějí v klidu a míru, ale každý nový začátek využívá explozivní energii. A je jedno, jestli je to startování spalovacího motoru, ejakulace při početí nebo třesk super novy. Tahle energie je nedílnou součástí tvorby… každé tvorby, tedy každého konání. Přesto všechno, to s ní mnohdy máme více či méně „rozházené“. Tak se na to pojďme spolu kouknout… Máme za sebou devět studijních měsíců letošního roku a nyní nás čeká „zkouškové období“. Poslední kvartál, který je hutný už jen tím, že má dvojciferná čísla. Všeho tedy 2x tolik… To, co jsme řešili v lednu, v rámci zkušeností v tématech sebelásky a vztahů, kde je láska zapojená (což jsou vlastně všechny naše vztahy ať už k někomu či něčemu), tak to nám říjen nabídne v podobě ostrých testů. Jestli jsme se v zadaném „učivu“ během roku opravdu posunuli. Jestli jsme se přijali ve své jedinečnosti, a jestli jsme také ochotni žít naši autenticitu i v situacích, které působí na druhé možná i rozporuplně nebo v nich vyvolávají jakýkoliv vzdor či nesouhlas. Jestli jsme se z vnímání lásky, že buď jenom miluji nebo jenom nesnáším, posunuli do jednoty, že obě kvality patří k vyváženému vztahu. Že je v pořádku cítit lásku a k tomu dokonce v něčem i nesouhlas či odpor. Že mohu druhého za něco milovat a za něco nesnášet. Že je v pořádku sama/sám sebe za něco milovat a za něco nesnášet. Protože o tom to je. Když se snesu i v okamžiku, kdy se nesnáším, miluji se bez podmínek. A s ostatními je to stejné… A to je láska. Rovnováha přitažlivé a odpudivé síly, která není uměle zafixovaná, ale mění se v každém nádechu. Rovnováha na miskách vah, které se neustále pohybují, podle toho, co se nám „načte“ do pocitů a do naší mysli. Neustálé a nikdy nekončící „chytání signálu“, který se může zdát nestabilním, ale díky této dynamice může být vztah živým. K sobě i k druhým… Říjen nás velmi podporuje, abychom si definitivně přiznali, kdo jsme a nebáli se za to postavit. I za cenu konfliktu. Tedy spíše často domnělého konfliktu… Naše mysl vytváří ochranné scénáře na základě již získaných zkušeností a nemá přístup do „škatulky“ budoucnost. Tato škatulka patří srdci. Proto nám mysl už dopředu preventivně nabízí varovné scény. Aby nás ochránila… Abychom si zas a znovu nenatloukli. Ale pokud si stoupneme vědomě do své síly, nebude nás muset chránit a stane se dobrým a laskavým průvodcem, nikoliv striktním a necitlivým šéfem. Dá nám své moudré vhledy, ale bude v míru respektovat naše volby, které se dějí „o patro níž“. V úrovni srdce. Stanou se z nich parťáci… Je tedy na nás, jestli si dovolíme využít možná i explozivní energii, abychom započali své „nové“ Já. A není podstatné, čeho se to týká. Každá situace, každé téma, každý vzorec chování má svůj začátek i svůj konec. Buď se v našich krocích přijmeme a postavíme své volby a touhy na první místo, nebo svým „nekonáním“ dovolíme těm druhým, aby nám říkali, jak má naše cesta vypadat. Není to o nich. Je to o nás… Pak ale taková cesta není doopravdy jen naše. Jakmile toto dovolíme, každý z těch, kteří vedle nás kráčí, nás v něčem nějak omezí. Nastaví své vlastní meze, limity, hranice. Samozřejmě, že pro naše dobro a se spoustou dobrých důvodů. A mnohdy opravdu z čisté lásky… Naše cesta se ale může stát čím dál užší, až můžeme mít pocit, že pro nás není bezpečná. Že se tak moc bojíme, že jsme tak moc sevření ve strachu z chybného rozhodnutí, kroku či selhání, že se vlastním strachem už ani pořádně nenadechneme, abychom z té uzounké cestičky nespadli někam dolů, do pomyslné hluboké rokle. Tělo s námi hovoří, a tak se můžeme trápit s bolestmi zad, astmatem či jinými dýchacími problémy nebo depresemi či úzkostmi. Ve strachu z konfliktu můžeme být úplně vzadu, v pozadí vlastního života. A to málokdy bývá vítězná poloha… Pojďme si v energii měsíce října, který se nebojí jít do věcí po hlavě, dovolit nebýt tou poslední mužskou buňkou mezi dalšími šesti miliardami, která se cítí přehlížena, nemilována, nepřijímána, ale tou první, která se žene vpřed a nepřemýšlí, co bude až… i s rizikem, že nebude vybrána, že nebude ta, která to vyhraje. Přesto koná s využitím všech svých kvalit, teď a tady a je jí úplně jedno, jak si to kdokoliv z dalších „spoluhráčů“ řeší. Jsou tam spolu, ale každý má své tempo, svoji cestu, svůj vnitřní záměr. Jdou stejným směrem, neubližují si, ale přesto nese každý stopu své jedinečnosti. Není to krásné přirovnání? Proto bývají děti z IVF tak orientovány na svůj záměr, svoji cestu, své potřeby. Jsou to totiž buňky, které „vyplavaly“ z používaného přístroje jako první. Šly si za svým a měly „koule“ (tedy vlastně ještě žádné neměly ) na to, nečekat na ostatní… následovaly své přirozené „volání“ a právě v okamžiku, kdy přišlo. V příležitosti, která se právě v ten moment nabídla. A říjen je taková vesmírná centrifuga, která nás pěkně roztáčí a dává nám možnost vyplavat hned, jak jsme voláni svojí vnitřní intuicí, vědomím a posláním. Uděláme to? Hned? Nebo budeme čekat na ostatní, až nám dají svůj souhlas? Nezapomínejme, že ale pořád fičíme v energii letošního roku, který má svůj vlastní „časoprostor“ a chce především pozorovat jednotlivé polohy, řešení, vhledy, pocity, myšlenky, úvahy i pochyby. Chce nás naučit, že analogický řád, že něco musí přijít po něčem, už neplatí… ostatně lepší školení, než události letošního roku a půl, si asi málokdo kdy dokázal představit. Tokio 2020 v roce 2021. Říct nám to před pěti lety, asi bychom si mysleli, že dotyčný by měl začít buď víc pít nebo s pitím přestat… Chce nás naučit, že je v pořádku své uvažování pozorovat, chvíli milovat a chvíli nesnášet. Vážit všechna pro a proti a to dokonce několikrát dokola.… Read More Říjen… čas vypustit své pravé já.